O BYTĚ
Sednu si proti Daně Němcové, dáme si cigaretu a vodu z kohoutku. Je štíhlá, oblečená, jako by jí bylo dvacet. Modré oči, hladké ruce, které zapomněly stárnout. Do rozhovoru se jí nechtělo, prý už nemá co říkat. A pak, v tom ohromném bytě, kde se usadil genius loci, kde vyrostly její děti a útočiště našel kdekdo, začne vyprávět. O bytě.
"Původně tady bydlela rodina právníka se šesti dětmi, taky katolická. V době, kdy my jsme hledali výměnou za náš malý byt větší, v něm zůstal jen nejstarší syn, který si zoufal. Obýval jednu místnost, kuchyňku si udělal ve spíži a odmítal platit za ten obrovský prostor. A byl nadšený z našeho bytu, který nám už byl malinkej. Takže jsme to vyměnili, byla tady spadlá zeď, pak nám sem stále pršelo, což se pořád děje – jak vidíte, mám na stropě Vladimíra Boudníka. Tady měly pokoj holky, vedle kluci, pak byl obývák, velikánská knihovna…"
…a ta vaše proslulá kuchyň.
Ta je velká. V kuchyni jsou lidi nejradši.
Jak byste jedním slovem popsala váš byt?
Průchoďák. Když někdo potřeboval, věděl, kam se má uchýlit. Vždycky jsem tíhla k lidem, který měli průšvihy. To mě provázelo celý život. Jako dítě jsem se ujímala holky, se kterou nikdo nechtěl kamarádit, pak jsem sice od ní dostala vši a nepohodly jsme se, když mne vydírala – že něco někomu řekne, když jí nepřinesu ty maminčiny máslové sušenky, které jsem jí – připravený na Vánoce – kradla, teprve pak jsem si řekla: Tak dost. Teď za mnou byla kamarádka Pavla, která už dlouho žije v Amsterdamu, a říká: Vždyť ty jsi mě sebrala nemocnou na ulici a nechala jsi mě u vás bydlet.
Po procesu s Plastiky to bylo ale trochu o něčem jiném.
Tehdy jsmeměli strach, že se šroub začne utahovat, začne to tímhle monstr procesem a budou pokračovat další. Měla jsem trauma z Horákové, které podepisovaly oprátku i školní děti, to bych nebyla nikdy vydýchala, takže se spontánně vytvořila rezistentní a pronásledovaná skupina – intelektuálové, hudebníci, výtvarníci, básníci, kteří se manifestačně odlišovali, všichni měli dlouhé vlasy. Byli jsme neustále perlustrovaní, policajti byli přesvědčeni, že jsme nějaká nebezpečná organizace, že by to byl jen spontánní zájem – ani náhodou. Pak se jim povedlo, že se pár lidí ocitlo i před soudem, čtyři odsouzení muzikanti vyvolali podporu z celého světa, protože to bylo zásadní. To byl základ pro vznik Charty. V té době, ale už během sedmdesátých let se z našeho bytu stala i tak trochu hospoda, protože nás ze všech hospod vyháněli, zvlášť když se nás sešlo víc. Nesměly se dát stoly k sobě, nesmělo se dát víc židlí ke stolu, tak jsme holt byli v kvartýru, nosily se obrovské džbány piva…
…a vy jste vařila polévky?
Ty vařil hlavně Ivan Jirous, řečený Magor, když tu jeden čas bydlel. Udělal jí vždycky obrovský kýbl.
O CESTĚ ZA REYNKEM
Večer k (Daně) (Němcové) přijdou děti a vnoučata oslavit narozeniny pětiletého Šimona. „Ne, vařit ani péct nebudu, nemám čas, nestíhám,“ řekne a hledá po bytě kalendář, který nafotil Daniel Reynek. „Kam jsem to dala? No, tady v těch mých sedimentech něco najít, kde seš? Někam jsem ho zasunula,“ říká si pro sebe. Odpoledne jde na foniatrii („Normálně hluchnu, všechny smysly mi odcházejí.“), večer na vernisáž jednoho ze „svých sarajevských Bosňáků“. Nedávno se sešla se syny básníka a výtvarníka Bohuslava Reynka v Petrkově.
Jak bylo v Petrkově?
Skvělé, já je miluju, ti kluci jsou báječní. Stateční staří pánové, kteří mají pořád o všechno zájem, neztratili kontakt se světem, pořád něco dělají, rozvíjejí to, co dělal tatínek, Daniel fotí, ale já jsem se tam všude potřebovala podívat… Toulala jsem se po rozlehlém sadu, pamatovala jsem si, kde co rostlo. Dneska je to nádherná divočina, nějaké stromy zmizely a nějaké vyrašily, hlavně keře, Píšťany, jeden klokoč, takže jsemvzpomínala.
Vy jste se znala s jejich otcem?
Ano, s oběma, i s jeho ženou Suzanne. Jednou když jsme se s Jirkou, s manželem, vraceli stopem z Polska – někdy koncem padesátých nebo začátkem šedesátých, už přesně nevím, kam se to vešlo mezi moje porody –, jsme si v Havlíčkově Brodě uvědomili, že jsme kousek od Petrkova. O panu Reynkovi jsme věděli, především o jeho grafikách a poezii, protože grafiku nám vozila do Prahy Terezka Tichá, dcera muzikologa profesora Tichého, a nabízela nám je ke koupi. Reynkovi měli strašnou bídu, takže jsme za grafiku jako studenti dali třeba deset korun. Šli jsme s Jirkou pěšky šest kilometrů, přišli jsme od polí, zadem, otevřeným plotem na velice zasviněný dvůr – tenkrát tam hospodařilo JZD. Uprostřed stál minizámeček, taky zpustlý, už nebyly prostředky, aby věžička se nenakláněla, hodiny stály, nicméně v prvním patře svítilo světlo a my jsme viděli, že na zdi visí krucifix. To musí být tady. Vyšli jsme po prošlapaných dřevěných schodech do patra.
Jen tak, aniž jste je znali?
Ano, představili jsme se a oni nás pozvali dál. Přijímací místnost byla zarovnaná knihami, v křesle seděla paní Suzanne s fialovou stužkou v upravených šedých vlasech a pak malý zázrak: hi-fi stereo gramofon a v něm nádherné nahrávky, já byla v sedmém nebi. A to okno, šest tabulek dlouho nemytých, pavučiny, fuchsie… Já tam byla šťastná jako blecha. I suchý záchod v prvním patře semi líbil – dveře s vypadlým sukem a v tom suku – nevím, jestli se toučil pan Reynek od pavouka, nebo pavouk od něj – byla „vyšitá“ jeho grafika. Fascinovaně jsem na všechno zírala a krom toho tam byl mrak koček. Teď jich mají třicet.
Zůstali jste přes noc?
Spali jsme v pokoji, kde byly na zdi dva barokní relikviáře, koncertní křídlo, hromady ovčí stříže a jablek. Mezi tím jsme ulehli na zem. Pak jsem tam ještě byla, když se Daniel oženil, bylo to zčásti opravené, vydrbané, zařízený hudební salon, to už nebylo ono. Teď už je to zase krásně zpustlý.
O MAMINCE A TATÍNKOVI
Narodila se v Mostě, v části, která už neexistuje. Její maminka v Kopistech, které už taky nejsou. Ta přišla jako malá za první světové války o rodiče a vychovali ji adoptivní rodiče. „Nebylo to nic šťastného,“ řekne její jediná dcera Dana. Tatínek byl učitel a první místo dostal v Chomutově, kde taky dostali svůj první byt.
Jaká byla maminka, jak na ni vzpomínáte?
Dneska nádherně, ale uvědomuju si, že jsem jí způsobila všelijaké trápení. Byla na mě jako na jedináčka šíleně fixovaná a dalo mi práci nějak se odpoutávat. A pro ni to bylo bolestný, ještě na starý kolena mi říkala: Kde tě mám? A já jsem pěnila. Když už byla na smrt nemocná, trávila jsem u ní víkendy od pátku do neděle a končilo to tím, že mi říkala: Danuško, jdi si do kuchyně, dej si kafíčko a to svý trabočko. Takže na ni vzpomínám s láskou a v duchu se jí omlouvám za ty neomalenosti, které byly občas drsné, ale ono to jinak nešlo.
Dana Němcová s rodinou a Václavem Havlem.
Abyste mohla být…
… sama sebou. Ona byla moc hodná, nesmírně poctivá, pravdivá…Toužila po rodině, kterou jako dítě neměla, tak pořád říkala:My tři! Proměto bylo trochu maloměstský. Ale zase mě vedla k pokoře k přírodě a k šetrnosti ve všem. Jaká ona byla za války fantastická hospodyně! Chodily jsme k sedlákovi sbírat klásky pšenice a on nám za to dal bochník chleba. Mám po ní vztah k těm obyčejným věcem. Taky ze sebe nikdy nic nedělala, žádná panička, to zas ne. Báječná kuchařka, u stolu nebylo odmluvy, musela jsem sníst, co bylo na talíři, a nijak se v tom nenimrat.
Jak si pamatujete válku?
Rodiče mě ušetřili všech traumat, cítila jsem se v bezpečí. Doma hrál z rádia Londýn, instalovali jsme zatemnění, ale mě se to tak dalece netýkalo, připadalo mi to normální.
A tatínek?
Ten byl miláček. Měkký, hodný, tedy v domácnosti, jinak v práci byl rázný. Neměl rád konflikt a s maminkou bylo snadné dostat se do konfliktu. Měla přesné vzorce chování, v podstatě dobré, ale když se něco vymykalo jejím plánům nebo představám, tatínek narazil a radši toho nechal.
Kdy vám zemřeli rodiče?
Mamince bylo osmdesát čtyři a otci necelých sedmdesát – zemřel na embolii po operaci žlučníku. Celkem zdravý člověk, jenže měl zažívací problémy, tak ho kamarádi přesvědčili, ať si nechá ten žlučník kuchnout. Už měl jít domů, už chodil, a pak se něco utrhlo a byl konec. Pro maminku to bylo hrozný, pochopitelně, trochu jsem ji musela držet.
Maminka zůstala do smrti v Chomutově?
Ano, nechtěla se odtud hnout.
V domečku?
Ne, naši si žádný domeček v pohraničí nezabrali. Vždycky jsme bydleli v nájemním domě, nakonec si koupili družstevní byt 2 + 1 v paneláčku, naštěstí s výhledem na Chomutovku a svatou Barboru. To byl promaminku domov, klidná zátoka.
Máte na Chomutov hezké vzpomínky?
Vůbec, ani nemám tendenci se tam vracet, ale dějepisáři mě tam zvou na gymnázia, abych si popovídala se studenty. Neměla jsem to tam ráda, viděla jsem pořád to řádění, zbytky revolučních, tedy rabovacích gard. A neštěstí Němců. Nechápala jsemto a strašně to na mě doléhalo, protože to byli staří lidé, civilové, bylo to smutný. Chomutov mi nikdy nepřirostl k srdci.
Znám to ze svého rodiště, taky pohraničí, dodnes tam chybí kořeny.
Přicházeli tam divní lidé. Někteří z důvodu chtivosti, těch s vlasteneckými pohnutkami bylo pár, je tam dodnes živá romská otázka. Ještě pamatuju celé ulice malých bytelných činžáků, odkud se musely vystěhovat německé rodiny. Vyrabovalo se to a pak režim pozval po roce 1948 Romy ze Slovenska a myslel si, že tam budou dělat v těžkém průmyslu. Tudle nudle. Nastěhovali je do těch domů a vybydleli je tak, že dělali ohníčky i z rámů oken, nejen z podlah a dveří, že se to pakmuselo zbourat, postavily se paneláky, kde dnes bydlí s ostatními lidmi. Což jsou dvě etnika, kterámají úplně jiný životní styl – a problém trvá.
O PSYCHOLOGII
„Ahoj, Davídě,“ řekne do mobilu svému synovi. David jí připomíná, aby se podívala do starých fotek, že je budu potřebovat. „Nepodívám, nestihnu, nevím, kde to je, žádná fotka nebude, tak zatím papa,“ řekne vřele, ale jednoznačně. Nerada se fotí, neradahledá staré věci. A tak začneme o škole. Rok po skončení gymnázia pracovala (Dana), ještě Valtrová, jako učitelka. Děti druhé třídy obecné školy učila Komenského metodou. Hrála si s nimi. Po dalším vzdělání však toužit nepřestala.
Jak jste se dostala k psychologii?
Takovou asi náhodou. Do školy jsemdojížděla učit do Jirkova a jednou jsem se setkala u autobusu s hochem, mně do té doby neznámým, který se jen takmimochodem zmínil, že bydlí u pana Příhody, který je profesorem psychologie na katedře psychologie filozofické fakulty. Tak jsem to zasunula domysli – a ono to tam zůstalo. V té době jsem se zajímala o náboženství a od Československé církve husitské jsem právě dostala nabídku, že bych mohla studovat u nich. Kolej a stipendium…
Proč právě od této církve?
Moji rodiče, jsouce z pohraničí, vnímali katolickou církev jako německou, jako bohatou – a oni byli chudí Češi. Tak prostě řekli ne, tady v ulici máme Církev československou, mají hodnou dceru, s tou se můžeš kamarádit. A mluví se tam česky. Ale mně v ní něco chybělo a nabídku studií jsem odmítla. Po setkání s tím klukem jsem si řekla: Chci vědět o Bohu, ale taky o člověku. Poslala jsem přihlášku na psychologii, moc jsem tomu nevěřila…První otázka při přijímačkách byla z Těplova, sovětského psychologa, a pak se na mě zahleděl takový vysoký schizotymní typ profesora Stavěla a zeptal se mě, jestli znám básníka Otokara Březinu, který se tehdy nevyučoval. A já jsem ho znala. Takže mám dojem, že mě přijali nikoliv kvůli povinnému penzu, ale díky panu profesoru Stavělovi a Březinovi. Když jsem promovala a čekala třetí dítě, projevil velké zklamání, že nedám víc vědě při svých předpokladech, když jsem se holt rozhodla být maminkou.
Vy jste studovala psychologii v hnusných padesátých letech?
Ano, od roku 1952 do 1958 a kupodivu na katedře vládly báječné poměry. Byl tam fenomenolog Jan Stavěl, Václav Příhoda, kterýbyl behaviorista,měl americké školy, a pak pan profesor Doležal, který jediný byl ve straně, aby zachránil katedru a čelil glajchšaltaci pod Psychologickým ústavem, který už byl spíš fyziologie, Pavlov a tak. Z nás deseti studentů byla jen jedna ve straně. Ta se po osmašedesátém roce „pomýlila“.
Jaké to byly časy, kde jste třeba v Praze bydlela?
Nejdřív se spolužačkou v podnájmu a pak na koleji Budeč. Pak jsem se ve druhém ročníku vdala a bydlela se svým manželem u jeho rodičů. V jednom pokoji bydlela jeho sestra, v jednom pokoji jsme byli my se třemi dětmi a v jednom rodiče. Za čas si rodiče přáli, abychom našli nějakou směnu bytu. A to byl skutečně kulový blesk, protože v rámci osmisměny jsme získali vlastní byt a rodiče šli se svou dcerou do jiného bytu, odkud se potom emancipovali do bytečku jednopokojového v paneláčku.
Studovat se třemi dětmi se zdá jen z vyprávění šílené.
Zvládli jsme to. Neodložila jsem si jedinouzkoušku, protože Jirka taky studoval, byli jsme závislí na prospěchovém stipendiu. Krom toho jsem věděla, že když mně ujede vlak, tak to nikdy nedohoním. Ještě mě donutil profesor Doležal, že tři holky musíme obsadit i dětskou větev psychologie, že mi nebrání, abych si dělala klinickou psychologii, ale k tomu tu dětskou. Takže jsem studovala dokonce dva obory. Tak jsem promovala.
A po škole?
Jsem se věnovala hlavně dětem…Minimální úvazek jsem uzavřela na foniatrii, kde se uchytil můj muž Jirka, který byl průkopníkem oboru psychologie při vadách řeči. Byl u profesora Sedláčka a jeho ženy docentky Sedláčkové zaměstnaný až do té doby, než ho museli vyhodit kvůli Chartě. A opravdu se prokázalo, že psychické poruchy ve vztahu dítěte k jazyku a k řeči jsou podstatné. Pak chtěli obor rozšířit, ale já jsem větší úvazek nechtěla, protože jsem mezitím měla další tři děti. A pak se ještě narodil Kuba a já jsem zůstala matka na plný úvazek. Tak.
Litujete?
Vůbec. Dneska je psychologie fantasticky rozvinutá, specializovaná, já jsem měla vždycky skepsi k psychologii jako k výlučnému oboru, který si myslí, že terapií léčí… Ano, všelijaké ucpávky se můžou uvolnit, ale taky se může docílit toho, že lidi se egocentricky zabývají sami sebou a tak dále. Musí se to dělat v širším kontextu, podle mého mínění. Nejen nějakou technikou, kterou si psycholog osvojí, i to vyžaduje určitou míru empatie.
Jsem na tom podobně jako vy se skepsí v moc psychologie, ale dneska je to ohromný trend, každý má svého psychologa.
On je to přímo byznys. A to mě nebaví, to nepovažuju za dobré. Pan profesor Stavěl se musí v hrobě obracet a všichni fenomenologové s ním.
O JIŘÍM
Manžela Dany Němcové jsem osobně nepoznala, jen jsem o něm slyšela vyprávět, jak byl nesmírně vzdělaný, chytrý, zábavný a přitažlivý. Zajímavý člověk. Vypráví o něm, stejně jako o všem,smírně skloněnou hlavou a stálým úsměvem ve tváři a očích. Jsem zvědavá.
Jak jste poznala svého Jiřího?
Přestoupil k nám na psychologii, když se mu to nezdálo na medicíně, kterou studoval. On byl spíš humanitní typ. Ptala jsem se spolužačky z gymnázia, že má kolegu Němce a jaký je – kádrovala jsem prostě. A co vám prozradila? Že je blbec a komunista, ten Němec. Tak jsem to rozhlásila v celém ročníku. Všichni jsme se od něj distancovali a já jsem ho jen pozorovala v různých projevech a akcích. Jednou jsme se setkali na výstavě u Hybernů, která nebyla moc běžná, dali jsme se do řeči a já si říkám: To není možný! Tak volám kamarádce Libuši a ona jen řekla: Ne, to není on, ten blbec u nás zůstal. Šla jsem za Jiřím a řekla mu, jakou jsem mu udělala reklamu, že semu omlouvám. A řekla jsem to i celému ročníku. Jiří na to: Blbec třeba jsem, ale rozhodně ne komunista. Taky jsme se spolu setkali, což bylo pro mě překvapivé, v letohrádku na Letné, kde půjčovali texty o existencialismu, které už normálně nebyly k sehnání, ukázalo se, že máme stejný zájem. Odcházeli jsme odtamtud spolu a těmi hovory se to mezi námi postupně upevnilo. Jirka mě přivedl i do katolických kroužků, chodilo tam pár lidí, hlavně dívek, které obdivovaly Jirku. Mluvili jsme o literatuře třeba Claudela, četli Péguyho, Demla – byly to moc hezké večírky, malinké, v domácnostech. Začala jsem tam chytat vítr.
Kdy jste se vzali?
V pětapadesátém roce jsem byla pokřtěna a v létě jsme se vzali.
To už jste byla těhotná?
Ne, ne, to se stalo prosím zřejmě ve Studené na Vysočině, kde jsme byli na svatební cestě. V chajdě, kterou tam čerstvě smontoval dědeček, takových šest krát šest metrů, bez vody a elektřiny. Tato chajda je tam dodneška, v původním stavu, všichni ji milujeme, všichni tam jezdíme, na všechny děti, co tam vyrůstaly, plenky jsem prala v rybníku. A bylo to nejkrásnější, na co vzpomínám. Miluju Vysočinu.
To byl kraj rodičů Jiřího?
To bylo jejich doskočiště za války. Koupili tam parcelku na okraji vesnice, směrem k polím a lesům, a ta zahrádka je živila. Byli tam s dětmi místo v Praze od jara do podzimu a pak na ní Jiřího otec smontoval boudičku. Tam jsem asi přišla k Markétce, k velkému údivu. Říkala jsem si, no, dítě není na překážku, je to dar, tak jsem přijímala Markétku, pak jsem myslela, že je to po houbách, nebyla to syrovinka, byla to Janička, taky ze Studené.
Přemýšlíte někdy o smyslu manželství? O proměnách partnerských vztahů?
Ano, ale nerada o tom mluvím, pořád to ještě zpracovávám. Pro mě je manželství nezrušitelný svazek, ať se v něm děje, co se děje. A člověk by měl toho druhého – a to ve vzájemnosti – přijímat takového, jaký je. Vím, že se může vyskytnout období, kdy si ti lidé najednou nesedí, ať už po sexuální stránce, nebo eroticky, nebo zájmově, nebo zaměřením své profese, to všechno se může přihodit. A pak záleží, jestli ti dva přijdou na kořen toho, co je rozděluje, a dají si práci, aby ho našli společně, nebo na kolik je to rozštěpí, s tím, že každý sleduje svoji linii. Pro mě ty lidi stejně jsou pořád spolu, i když se rozešli. Když už byl Jirka na smrt nemocný, jedno z jeho posledních vyjádření bylo: Ale stejně jsme spolu k sobě vždycky patřili, viď? To je hezké. Takhle já to beru.
Vy sama jste neměla v partnerství různé peripetie?
Samozřejmě že jsem měla úhybné manévry a říkala si, když já tobě dávám svobodu, mám ji vlastně taky. Takhle mi zbytněla jedna hodnota a zapomněla jsem na ty druhé. A teď se mi to teprve přetřásá v hlavě a vidím, že člověk do toho sjede, ani neví jak. I z ušlechtilosti může udělat spoustu pitomin.
Což se vám povedlo?
Ano, to se mi povedlo.
Vy si opravdu myslíte, že manželství se nedá zrušit, i když se ti dva rozvedou?
Ne,nedá. Prostě ne. Jirka emigroval, rozešli jsme se, i když mě prosil, abych šla s ním. Ale tady už byl Výbor na obranu stíhaných, děti, které by už s námi nešly. Chtěla jsem zůstat venku v osmašedesátém,tehdy jsem říkala, že nechci vychovávat děti v zemi, která se zase nechá pokořit. Ale Jirka viděl svoji práci, knížky, které připravoval k vydání, prý pomůžou lidem k rezistenci. Tak jsme se vrátili a já v tom dvaaosmdesátém ven nechtěla. Lidé se na mě obraceli, potřebovali pomoc – a já jsem potřebovala děti. Jirka odešel sám. A protože si neuměl uvařit ani čaj, oženil se. A jeho paní, když se vrátili, s ním přišla k nám domů a řekla: Tady vám ho opřu o dveře a už ho nechci.
Měli jste sílu spolu znovu začít?
Zkoušeli jsme, ale ono to nešlo. Ale zůstali jsme vždy přátelé.
Zvláštní – dva psychologové, a neumějí si poradit.
Jakmile se člověk chytne falešné stopy, buď přijde k sobě, anebo se zatoulá. Mám pocit, že jsem přišla k sobě. Ale to hlavní pouto udržel i Jirka.
O KRIMINÁLU
Jako jedna z prvních podepsala se svým mužem Chartu 77. Samozřejmě, bez výmluv k osudu svých dětí a také svého. Na profesi psycholožky mohla zapomenout. Stala se uklízečkou. Neustále sledovanou tajnou policií, neustále otravovanou domácími prohlídkami a výslechy. Také „kriminálnicí“, za Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných a podruhé za pár kytek, které nesla ke svatému Václavu k výročí Jana Palacha.
Stalo se také, že jste se ocitli v kriminálu oba, rodiče vašich dětí. nedovedu si to představit.
Ono to nakonec bylo příjemné. Už toho bylo na mě moc, jak jsem v sobě nosila starost o ty druhé. Jo, ať se teď postarají ostatní. Na tom našem disidentském společenství byla nádherná solidarita, vědomí sounáležitosti a jistota, že nám jde o obec, co se prostě týká společnosti a odpovědnosti k ní a odpovědnosti vůči sobě a vůči rodinám, to myslím, že bylo strašně silné. A to bohužel je, myslím, v tahu.
Měla jste přece doma sedm dětí.
Lidi se o ně postarali, věděla jsem to. Já jsem si dokonce ve vazbě vyseděla automatickou pračku, přátelé nám ji koupili.
Pro vás vazba nebyla útrpná?
Ani ne. Sledovala jsem tam osudy ženských, které seděly se mnou a byly to takové normální kriminalizované šmudlinky, chudáci. Třeba jedna osoba, komunistka, dělala účetní a z naivity ručila za vyplácení mezd, aniž tušila, že její soudruh vedoucí má spoustu mrtvých duší. Tak zavřeli ji. Nebo jiná, které se zabila při poslední zkušební jízdě v autoškole dcera. Zůstala sama a lidi ji přesvědčili, ať jde dělat do skladu nějakého železného zboží, mluvila o železných kartáčích, které se tam nejvíc kradly. Když zjistili manko, šla si sednout ona. Pak jsem seděla s romskou dívkou, která se počurávala, měla vši a náhodou jsme byly samy dvě na cele, někdy nás tam bylo až šest. Nejdřív jsem ji nerakainem odvšivila, pak ji poslala k doktorovi, aby dostala něco na tu enurézu. Máchaly jsme ta její prostěradla jen pod tekoucí vodou nad tureckým záchodem…
Tak jste jí pomohla, jako vždycky všem…
…ta byla prima. Ale jednou udělala průšvih. Chodily jsme na vycházky extra a ona v době, kdy jsembyla venku, křičela nějaké sprosťárny z okna. Asi to bylo hustý. Přišel bachař, šedivák jsme mu říkaly, a řval: Když si neumíš vážit toho, že sedíš se slušnou ženskou, tak tě dám zase na celu, kde tě budou mlátit. A to byla holka z děcáku, takovej chudák. Takže: Každá zkušenost je dobrá, každá se dá zpracovat, jenom si člověk musí dát čas – a to je hodnota, se kterou docela šeredíme, zvlášť když máme to vnitřní tempo a ty endorfiny a já nevím co všechno.
Vy jste musela v životě zpracovávat horší věci: Přišla jste o své nejstarší a nejmladší dítě…
Ta úmrtí se, myslím, bez víry zpracovávají těžce. Já jsem je prostě odevzdala Bohu. Pánbůh dal, pánbůh vzal, budiž jméno Boží pochváleno.
O STÁŘÍ
Věk jí nezlomil hlas – má ho stále pevný a zřetelný. Je štíhlá, vzpřímená, taková, jakou si ji pamatuju z parlamentu a z mnoha událostí, kde prostě nemohla chybět. Má jen jemně prošedivělé vlasy, a ač si na ni stěžuje, skvělou paměť. Nikdy v hovoru neuteče od tématu, vždy ho dokončí. Přeruší moje otázky po hodině a půl: „Musím k tomu foniatrovi, nebo budu hlušší a hlušší,“ vypínám diktafon a ona se zeptá: „Co tomu říkáte?“ Krásné – poslouchala bych vás hodiny a hodiny.
Jak přijímáte věk?
Zajímavý experiment. Definitivní. Připomínám si to, co jsem si říkala jako holka. Varuju se toho, abych hekala, abych, pokud nemusím, nezatěžovala své okolí, abych to zvládla sama.
Vždyť máte tolik dětí...
A jsou skvělé. Nedávno jsem si zbourala záda a Ondřej a všechny děti byly tak vyplašené a tolik se o mě staraly, že jsem si uvědomila, že mám bezpečné zázemí. Kdybych neměla tolik dětí, z důchodu nikdy nemůžu být živá. O všechno se postarají. I Markétka, která nám zemřela, nám nechala dědictví, ze kterého čerpáme, abychom mohli bydlet v tomhle velkém bytě.
Dana Němcová
|
