Menší krizi už sám zažil, když byly ze společného řetězce měnové unie vypuzeny dva nedisciplinované státy, Itálie a Velká Británie (1994). Podobně jako dnes reagují trhy na riskantní dluhopisy bankrotujících států, reagovaly už tehdy na uměle nastavenou směnitelnou hodnotu měn. Pro Delorse to byla ohromná příležitost prosadit plán na jednu měnu. Na rozdíl od mnoha eurooptimistů ekonomickým námitkám proti jednotné měně velmi dobře rozuměl (byl ekonom a finančník) a nedomníval se, že společná měna automaticky sjednotí rozdílné ekonomiky, myslel si naopak, že v pasti eura každá krize přinutí politiky k další, tentokrát fiskální integraci. A to se právě děje.
V komentářích a diskusích kolem společné měny lze občas číst mezi řádky špatně skrývané zoufalství budovatelů jednotného evropského státu a špatně skrývané potěšení odpůrců, kteří si takový nelegitimní stát nepřejí. Už dnes je totiž odvozen od nadvlády francouzsko-německých politiků ukryté v unijních smlouvách čili vlády nevystavené běžnému demokratickému tlaku na zastupitele, kteří se brání každé kritice: my nic, to Unie. Ani hoře budovatelů, ani radost euroskeptiků není bohužel na místě. Vlak Unie pojede dál až do hořkého konce někde v dalekém nedohlednu.
Velký zakladatel konzervativně liberální politické filozofie Edmund Burke už před dvěma sty lety věděl, že vytvořit fungující systém pro maximalizaci ekonomického dobra největšího počtu lidí nelze. V našem slzavém údolí nedostatečných zdrojů má každý velký plán nápravy či výhody nepředvítatelné náklady, každý státní zásah něco stojí. Burke, tak jako jeho přítel Adam Smith, objevil spontánní funkci trhu, kterou jejich žák Friedrich von Hayek rozvinul, zvláště v „Kontrarevoluci vědy“. Existuje konstruktivistický sociální pseudoracionalismus, který od Napoleona až podnes uchvátil Francii, a nezastupitelná racionalita svobodného trhu.
Nikoli emoce unionistů a antiunionistů, ale tento rozdíl je zásadní při úvahách o každé ekonomické vládě. Ne že by nešlo sjednotit ekonomický prostor Unie, ale bude mít dlouhodobě zřejmě vyšší náklady než rozpad eurozóny (jak nás straší), protože bude mít další zbytečné náklady na permanentní dotace ze severu na jih, i při sebelépe vnucené kuratele jižanů. Je nemyslitelné, že to německá, rakouská a nizozemská společnost dlouhodobě vydrží. Proto Německo logicky tlačí na vytvoření komisariátu tvrdé fiskální disciplíny, ale ani tím se dotační politika zamaskovat nedá, jak prohlásil nedávno i prestižní Frankfurter Allgemeine Zeitung. Ovšem snaha vnutit německou ekonomickou disciplínu nezodpovědným a méně výkonným jižanům musí narazit i na jejich hrdost.
A pokus nahradit jejich špatné chování myriádou omezujících nařízení, navíc platných všude, to se ani nedá domyslet. To už je útok na samu racionalitu trhu.
Pokus nahradit špatné chování jižanů myriádou omezujících nařízení, navíc platných všude, to se ani nedá domyslet. To už je útok na samu racionalitu trhu.
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ, publicista ČTVRTEK ALEXANDRA TOMSKÉHO
