Jen v ojedinělých případech byli autoři přihlašující se ke krédu avantgardy s to (sebe)kriticky nahlédnout i její problematické stránky. Vzácně střízlivým pohledem na „opojení avantgardou“ se vyznačuje esej Aporie avantgardy západoněmeckého básníka, kritika a překladatele Hanse Magnuse Enzensbergera; tato pronikavá kritika, kterou její levicově orientovaný a estetiku avantgardy vyznávající autor na počátku šedesátých let zaměřil do „vlastních řad“, tvoří spolu s třemi dalšími Enzensbergerovými texty knihu s lapidárním názvem Eseje.
Stať publikovaná roku 1962 překvapuje svou aktuálností. Enzensberger v ní kritizuje bezmyšlenkovité zacházení s módními slovy jako avantgarda či experiment, která zamořují „konference a kulturní diskuse a šíří se v recenzích a esejích“, kde se stávají bezobsažnými pojmovými nálepkami. Jsou libovolně přisuzována autorům a trendům, aniž by byl svědomitě reflektován jejich význam. V prostředí nekritického zacházení s pojmy se daří myšlenkovým klišé; v debatách o avantgardě se tak například neustále hlásí ke slovu primitivizující představy, jako že život umění podléhá biologickému zákonu střídání generací nebo že charakter avantgardy lze vysvětlit floskulí o bouřliváckém mládí a zmoudření zralých let. Klišé tohoto typu jsou podle Enzensbergera živnou půdou zkratovitých dogmat a ideologických mýtů.
Základní „aporie avantgardy“ Enzensberger nahlédl s takovou prozíravostí, že ani s bezmála půlstoletým odstupem jeho závěry neztrácejí na přesvědčivosti. Avantgardní umělci podle něj chtějí „uskutečňovat budoucnost v přítomném, předjímat chod dějin“, což nutně vede k tomu, že avantgardista se v nutkavém dohánění budoucnosti stává „objektem procesu, o němž se domnívá, že ho řídí jako subjekt“. Je přímo závislým na klientele, která „chce být obsloužená tím nejnovějším a vyžaduje budoucnost přímo jako spotřební tovar“, takže „budoucnost uměleckého díla se prodává dřív, než nastane“. Pokud Enzensbergerovu kritiku vztáhneme na současný umělecký provoz, neubráníme se dojmu, že údajné postmoderní vystřízlivění z modernistického opojení je jen špatně maskovanou kocovinou: běžnou strategií současného „subverzivního“ umělce je předcházet včasným tržním zhodnocením svých „projektů“ nebezpečí, že by se nenaplnil jejich „společenský dopad“.
Proti elitářství a infantilní destrukci Nejstarší a nejmladší text ve svazku Eseje dělí několik desetiletí; kniha přesto nepůsobí jako různorodá snůška dobových dokumentů, nýbrž jako zdařile zkomponované, stylově konzistentní a myšlenkově podnětné dílo. Překladatel v doslovu neuvádí, zda se při rozhodování o počtu vybraných esejí inspiroval čtveřicí novozákonních textů; na každý pád výsledné kvarteto – Aporie avantgardy (1962), Na obranu normálnosti (1982), Vyhlídky na občanskou válku (1993) a Muži hrůzy (2006) – se nabízí ke čtení jako „Enzensbergerovo evangelium“.
Všechny čtyři eseje jsou totiž nabité ostrou kritikou novodobých „zákoníků“ a „farizeů“: jednak nemyslivých dogmatiků, spoléhajících se na pohodlné papouškování ideologizujících formulek, jednak licoměrníků, neschopných nahlédnout míru vlastní zodpovědnosti a paušálně svalujících vinu na druhé či na poměry. Enzensbergerův spor s těmi, kdo „nemají uši k slyšení“, tedy zejména s intelektuály, kteří rezignovali na citlivé a zodpovědné rozlišování a raději se nechávají strhnout vzrušivými vlnami vlastních afektů a populárních nálad, je tenorem všech čtyř statí. Boj proti simplifikátorům myšlení vede Enzensberger věcnou „kritikou slov“: snáší přesvědčivé doklady o tom, jak ochotně mnozí intelektuálové přejímají obecné předsudky a jazyková klišé, a podílejí se tak na tvorbě a utvrzování sezonních mýtů.
Elitářství, které řídí uvažování všech, kdo sami sebe počítají k nějakému ideovému předvoji, je tématem eseje Na obranu normálnosti. Text překvapí každého, kdo si na základě běžného slovníkového hesla Enzensbergera zaškatulkoval jako vyhraněně levicového autora. Stať vyznívá jako bezmála čapkovsky vlídná obrana common sense „lenivé“ většiny, která se jen stěží nechá připravit o svou „normálnost“ exaltovanými nároky alternativců té či oné ražby.
Jako rozvedení úvah načrtnutých v tomto textu můžeme číst esej Vyhlídky na občanskou válku. Enzensberger tu konstatuje, že charakteristickým rysem mnoha našich současníků je dětinsky nenasytná touha po uznání. Pokud není (a ze své podstaty ani nemůže být) ukojena, vina je přisuzována těm druhým; člověk v tomto pojetí není subjektem zodpovědným za sebe a za své činy, ale objektem nárokované péče, v jejímž údajném zanedbání shledává příčinu všech svých domněle utrpěných křivd. Za samozřejmý se považuje stav trvale uspokojované slasti, jako oprávněné se tedy jeví použití každého prostředku k jeho dosažení, včetně agrese a destrukce.
Typickými představiteli tohoto postoje jsou „muži hrůzy“ zpodobení v závěrečné eseji. Teroristé (Enzensberger poukazuje na proces vytváření jejich idealizovaného obrazu v sympatizujících médiích, který má hodně společného s mechanismem zrodu legend o „spravedlivých zbojnících“) se dnes zpravidla stylizují do role neprávem ponížených, za jejichž neutěšený život má zodpovídat „někdo jiný“. Mentalita „radikálních desperátů“ je prostá: šťastný život „někoho jiného“ je provokací mé pýchy; rovnováhu mé slasti nic neobnoví tak dokonale, jako když mu kromě štěstí odejmu i jeho život.
Tato logika lhostejné sobeckosti – uzavírá Enzensberger svou esej – bude zřejmě i nadále přitahovat velký, možná že čím dál větší počet lidí; jak ale napovídají dějiny, pokaždé se také najde nemálo těch, kdo jejím svodům dokážou odolat a kdo budou škody způsobené infantilní destrukcí trpělivě napravovat. Enzensbergerův optimisticky „eschatologický“ výhled s apelem na osobní zodpovědnost dospělého jedince působí v celkové skladbě knihy jako smysluplné vyústění autorova „evangelia“ v jeho původním významu „radostné zvěsti“.
Inteligentní vzdor Český čtenář mohl z rozsáhlého Enzensbergerova díla doposud poznat několik žánrově rozmanitých zlomků. Knižní výbor z jeho prvních básnických knížek Zpěv potopy vyšel roku 1963. Jako esejistu autora v českém prostředí poprvé představila antologie Jak se dělá báseň z roku 1970, která obsahuje Enzensbergerův autorský komentář Vznik jedné básně (přeložili jej, stejně jako zmíněný výbor z poezie, Josef Hiršal a Bohumila Grögerová). Roku 1987 vyšla hra Filantrop v překladu Hanuše Karlacha, roku 2006 drobná bilingvní edice Enzensbergerových básní Jed – Das Gift (překlad Tomáš Kafka) a popularizační knížka pro děti Matematický čert (překlad Jaroslav Nešetřil a Hermína Marxová).
Návrat k Enzensbergerovým starším esejistickým textům rozhodně není výrazem zdvořilé piety. Současného čtenáře oslovují schopností zformulovat osobitý soud, který svou kritickou vyhraněnost neodvozuje z efektních exhibicí či efemérních spekulací, nýbrž z respektu vůči zákonitostem jazyka a „přízemním“, ověřitelným faktům. Vydání Esejí je tak příležitostí, abychom Enzensbergerovy úvahy přečetli jako doklad osobitého a nepovrchního myšlení, které zůstává nadčasově inspirativním příkladem inteligentního vzdoru vůči dobovému zmatení myslí.
KNIHA TÝDNE
Eseje
Hans Magnus Enzensberger Přeložil a doslov napsal Jiří Stromšík. Vydalo nakladatelství Pavel Mervat, Červený Kostelec 2008. 152 strany.
O autorovi| MAREK VAJCHR, Autor (* 1965) je kritik, překladatel, spisovatel a redaktor Revolver Revue. Vyučuje na FAMU.
