Dva nejstarší a nejdůležitější evropské divadelní festivaly Avignon a Edinburgh na sebe časově navazují: první z nich právě skončil bez velkého nadšení a druhý šturmuje -začíná 14. srpna, a pokud jde o činohru, ani jeho program nevzbuzuje nadšení.
PRAHA Letos si zkrátka i renomované festivaly musely utáhnout opasky a je to znát. Dramaturgie se sice chystá s předstihem, ale i tak je znát, že nastoupilo umění kompromisu. Například Edinburgh International nabízí vcelku slušný program operní, ale činohra nic oslňujícího nenachystala. Bude se tu třeba holdovat stařičkému Brianu Frielovi, kterého česká divadla dobře znají díky jeho Tanci na konci léta, skýtajícímu větší počet rolí pro dámy. Festival uvede tři jeho kusy (Léčitele, The Jalta Game a Afterplay) v provedení dublinského Gate Theatre. Z rumunského Sibiu dorazí Silviu Purcarete, který ač považován za významného režiséra, v Praze propadl. Inscenace líčící peripetie markýze de Sade, s níž chtěl ohromit české publikum, byla hodně nepovedeným výprodejem vyčpělých a rádoby postmoderních prostředků. V Dublinu uvede údajně velkolepé pojetí Fausta. I další hosté festivalu jsou našemu publiku známí - americký experimentální soubor Mabou Mines se na festivalu v Plzni před devíti lety uvedl Zvířecím magnetismem a dočkal se absolutního odmítnutí. Snad tedy v Edinburghu uspěje lépe - přijíždí s multižánrovým projektem inspirovaným Peterem Panem, který nazval Peter a Wendy.
Ani další tituly neslibují nic zvláštního: drama Poslední čarodějnice o mladé ženě obviněné z čarodějnictví zpracovává skutečná fakta z 18. století. Napsala ho současná dramatička Rona Munro a inscenace vznikla dílem jako produkce festivalu. Pak jsou tu ještě mezinárodní koprodukce jako australskoskotská záležitost podle Voltaira s názvem Optimismus či projekt Diaspora, na němž se účastní symfonický orchestr ze Singapuru. Dohromady tedy opravdu nic až tak světoborného, ovšem Edinburgh je festival, který dnes patří hlavně opeře a vážné hudbě, a tam je z čeho vybírat - od Monteverdiho Odysseova návratu do vlasti až po Actus tragicus Johanna Sebastiana Bacha ze Staatsoper Stuttgart.
Avignon: proud vlažné vody Také první komplexnější hodnocení letošního festivalu v Avignonu, který skončil 29. července, neskrývají rozčarování. Zklamání přinesl především letošní hlavní projekt Wajdiho Mouawada, zejména pak ve srovnání s loňským Romeem Casteluccim, který festival ohromil. Mouawadovi se vytýkalo, že jeho projekt byl až příliš zaumný a že umí hlavně efektně pospojovat to, co se nosí, ale energie a síla výrazu chybí. Celkově prý větší část inscenací připomínala setrvalý proud vlažné vody, jiné se zase vyžívaly ve zbytečných konstrukcích a tlachání. Pochvaly se dočkal polský režisér Warlikovski se svou (A)ppolonií - obrazovým podobenstvím o holokaustu s přihlédnutím k vlastní domovině. Naděje se tudíž upínají k příštímu ročníku, kde bude jednou z hvězd Christoph Marthaler.
