PRAHA/AVIGNON Papperlapapp připomíná tak trochu pověstné blablabla, ale jak známe Marthalera, nejspíš opět půjde o nevyčerpatelný gejzír fantazie, nadsázky, hudební a výtvarné kreativity. Jeho nový autorský projekt má pojednávat - jak jinak - o papežích, velkém schizmatu, ale také o současnosti a o tom, co se ukrývá za zdmi starobylého paláce. Bude se prý skládat z rozličných fragmentů a vrstev, zkrátka ze všeho, co Marthaler a jeho dvorní scénografka Anna Viebrocková za pobytu v Avignonu poznali a sesbírali. I výtvarné pojetí má být jakousi asambláží, která spojí nespojitelné.
Christophe Marthaler také patří společně s francouzským spisovatelem, dramatikem, textařem a překladatelem Olivierem Cadiotem k „artistes associés“ letošního 64. ročníku festivalu. Tato „instituce přidružených umělců“ funguje již několik let a znamená, že ke spolupráci na festivalovém programu jsou každoročně přizváni významní divadelní umělci a de facto určují hlavní linii ročníku.
I Cadiot se na Marthalerově inscenaci podílí, a i když se oba tvůrci dosud neznali, mají hodně společného, především jsou oba bytostní muzikanti. Marthaler vždy okouzluje propracovanou hudební strukturou svých projektů a stejně tak Cadiot, který tvoří tým s režisérem Ludovicem Lagardem a hudebníkem Rodolphem Burgerem. Oba spojuje i to, že si rádi pohrávají s nicotnými maličkostmi, kterým dodávají bizarní významy. Ostatně zdá se, že mottem letošní festivalové dramaturgie by mohla být hra a fantazie. Cadiot a Lagarde k této tematizaci určitě přispějí i svými dalšími inscenacemi: Un nid pour quoi faire a Un mage d’été (Hnízdečko, pro který makáme a Letní čaroděj) představují originální autorské divadlo, tím spíš, že Cadiotova tvorba je svým způsobem nezařaditelná. Dalo by se říct, že píše formou koláže, používá slova vypůjčená z hovorového jazyka, filmu, z řeči ulice. A to vše dokáže recyklovat, spojovat, nadsadit, takže vznikají rytmické texty satiricky reflektující současnost i její tiky a úlety. Marthalerovu linii groteskního pohledu na svět sledují i další inscenace, například hořce komický projekt Massima Furlanda 1973, v němž autor s notnou dávkou sarkasmu rekapituluje fakta pěvecké soutěže Eurovize ze zmíněného roku.
V Avignonu samozřejmě nepůjde jen o sny a pohrávání si s ironií a sarkasmem, mělo by dojít i na vážná témata, jako je násilí či křehkost lidské existence v současném světě. S tímto tématem přichází například španělská režisérka Angélica Liddell, která uvede dvě drsná podobenství (La maison de la force a L’année de Ricardo). Druhým představením, které se bude hrát na dvoře Papežského paláce, je Shakespearův Richard II. Režisér JeanBaptiste Sastre slibuje razantně moderní pojetí, a za tímto účelem vznikl i nový překlad. V titulní roli se představí člen Comédie Francaise Denys Podalydes. Tragédie krále Richarda II. má v Avignonu dlouhou tradici, hru tu uvedl Jean Vilar už v roce 1947, kdy festival začínal. V programu lze najít i Brechtova Baala (režie Francois Orsoni), dramatizaci Musilova Muže bez vlastností (Guy Cassiers) či Kriegenburgovu adaptaci Kafkova Procesu, kterou jsme loni viděli i v Praze na festivalu německého divadla.
Avignon si také stále udržuje ceny svých produkcí na úrovni přístupné nejširšímu publiku, s tímto slibem začínal a dosud se mu nezpronevěřil, například vstupenky do hlediště v Papežském paláci stojí od třinácti do osmatřiceti eur. Neméně zajímavý je i pohled na životopisy jednotlivých inscenací a projektů; převážná část vzniká jako koprodukce, na nichž se nezřídka schází i několik evropských států.
