V literárním světě se dějí i nepoměrně horší věci.
Když něco dobře znáte či umíte, můžete si dovolit určité experimentování... Jistě, může jít třeba jen o jízdu na bicyklu bez držení - ale to není případ Jacquese-Pierra Ametta, tedy alespoň z jeho románu Brechtova milenka o tom nelze nic usuzovat. Tento právě do češtiny přeložený román však zdejším čtenářům představuje autora jako odborníka na německou literaturu a především život a díla Bertolta Brechta. A jelikož zná Brechtovu biografii a chtěl o tomto německém dramatikovi napsat román, přimyslel si do jeho příběhu herečku Marii Eichovou, která na slavného autora donáší Stasi. Právě ona je motorem díla, za něž francouzský spisovatel obdržel v roce 2003 prestižní Goncourtovu cenu.
S nacismem za patami Umění Jacquese-Pierra Ametta (1943), který od 60. let napsal řadu románů a divadelních her, je nutno ocenit. Tedy alespoň to, které projevil při konstruování Brechtovy milenky. Vybral si atraktivní postavu Bertolta Brechta (1898-1956), marxismem okouzleného dramatika a režiséra, kterého navíc na začátku románu zastihujeme při návratu z exilu do Východního Berlína společně se svou manželkou a spolupracovnicí Helenou Weigelovou.
Brechtova genialita, oddanost práci, pro niž mu němečtí komunisté vytvořili ty nejlepší podmínky, je doplňována umělcovou sexuální nenasytností - či možná spíše jen zdůrazňovaným sexuálním apetitem. A proto se v jeho hledáčku ocitne mladá herečka z jeho souboru Marie Eichová -a brzy se stane strnulým prostředkem dramatikova ukojení.
Jenže kdo leží jako prkno, když nad ním stárnoucí muž vyvádí, může být aktivní v jiných situacích. A totéž si myslí Stasi, která chce mít pod kontrolou i protežovaného umělce. Herečka Marie Eichová je pro Stasi stejně snadnou kořistí jako pro Brechta - otec i manžel této Vídeňačky totiž za války propadli kouzlu nacistické ideologie.
Co se týče samotného textu, JacquesPierre Amette se drží praktické a v současnosti často užívané metody, kdy příběh postupuje v krátkých, úsečných kapitolách. Ovšem to není jediné plus výsledného textu. Autorův styl sice není možné označit jako lyrický, či dokonce úchvatný, nicméně zas ho nelze jen tak odbýt. Když popisuje život na Brechtově letním bytě, kupříkladu prostou Mariinu vyjížďku na kole, ve čtenáři se tento obraz usadí.
Literárních ocenění je v současnosti tolik, že za chvíli už snad budou lidé vyzýváni, aby něco napsali, jinak nebude komu tyto ceny udělit. S tím také ruku v ruce bohužel dochází ke snižování jejich prestiže. Tento pokles v posledních letech třeba výrazně postihl britskou Man Bookerovu cenu... Ovšem francouzské Goncourtově ceně je třeba přiznat: událostí - a to nejen z mediálního hlediska - byl román Laskavé bohyně Jonathana Littella, držitele za rok 2006.
Jacques-Pierre Amette získal Goncourtovu cenu v roce 100. výročí tohoto ocenění. Ačkoliv román, díky němuž uspěl, byl do češtiny přeložen až nyní, nic hrozného se nestalo - a to také proto, že si jej lze bez problémů přečíst i navzdory časové prodlevě... Tedy nejedná se o převratný titul, ale stejně tak jej nelze označit za hit jedné sezony. Teď mě napadlo: miluji tě Tím, že Jacques-Pierre Amette píše o střetu umělcovy individuality a politického systému, českého čtenáře patrně neuchvátí. V závěru se také bohužel ukáže, že román nemá až tak pod kontrolou - a co by mohlo v jiných případech znít třeba jako dobrá zpráva, je zde vskutku pouze negativum.
Těžko uvěřitelné, či spíše slabě motivované Mariino milostné vzplanutí k pracovníkovi Stasi by se snad ještě dalo přejít, ale v poslední části se zdá, že si autor najednou s tím, co si v románu přimyslel, tedy s Marií Eichovou, neví rady, a závěr příběhu vyznívá velmi rozpačitě. Předtím si ale ten, kdo od Brechtovy milenky nic velkého nečeká, může užít poměrně příjemné chvíle nad umně sestrojenými kapitolami.
HODNOCENÍ LN *** Jacques-Pierre Amette: Brechtova milenka
Přeložila Růžena Ostrá Atlantis, Brno 2009, 184 stran
Literatura
Bertolt Brecht Německý dramatik, prozaik, básník, kritik a režisér. Nejprve se na konci 1. světové války uvedl protiválečnými básněmi a písněmi, následovaly expresionistické grotesky a poté, co přilnul k marxistickému učení, tzv. epické divadlo. Mezi jeho díla patří hry Žebrácká opera (1928), Strach a bída Třetí říše (1938) či Matka Kuráž a její děti (1939).
