Babycall: Anna mezi snem, šílenstvím a nudou

Ze švédské herečky Noomi Rapaceové se rychle stává mezinárodní hvězda. Upozornila na sebe v roli potetované superhackerky Lisbeth v první filmové adaptaci známé trilogie Milénium. Brzy si jí všiml Hollywood, byla obsazená do epizodní role ve druhém pokračování Sherlocka Holmese, dostala hlavní roli ve Scottově Prométheovi, brzy bude mít premiéru thriller Dead Man Down.

Noomi Rapace ve filmu Babycall

Stává se z ní zavedená představitelka „žen činu“, silných, byť třeba nevyrovnaných, schopných postavit se světu s vášní a bez ohledu na důsledky. Čerstvě premiérovaný film Babycall je starší než hollywoodské kusy s Rapaceovou. Zajímavý je tím, že herečka je v něm obsazená do značné míry proti typu. Hrdinka Sletauneova snímku Anna je sice nevyrovnaná, jen co je pravda, jinak je to ale postava navenek velice pasivní. Možná i kvůli téhle nekompatibilitě herečky a figury působí výkon Rapaceové, jejímž úkolem bylo nějak vyjádřit Annino vnitřní drama, dost bezradně. Jako nakonec celý snímek, který své hrdiny zadusí vlastní překombinovaností.

Anna a její syn Anders (Vetle Ovenild Werring) se stěhují do sociálního bytu ve velikém bloku kdesi na předměstí. Jejich domácnost je pod dohledem úřadů – Anders byl totiž týraný otcem, který se ho nakonec pokusil zabít, a jeho matka je ve vztahu k dítěti přehnaně ochranářská. Nerada ho pouští ven, trpí, když chlapec musí jít do školy, nejradši by ho měla pořád u sebe, těžce nese, když si Anders ve třídě najde kamaráda. Děsí se toho, že by její někdejší partner mohl odhalit místo jejich pobytu, zároveň se bojí, že ji sociální pracovníci o dítě připraví.

Pořídí si vysílačku „chůvičku“ (babycall z titulu), aby o Andersovi měla přehled i v noci, při nákupu se seznámí s chápavým prodavačem Helgem (Kristoffer Joner), mezi nimi to zajiskří. Vysílačka ovšem v noci zachycuje hrozivé zvuky i z jiných událostí, začíná být zřejmé, že hrdinčino vnímání je nějakým způsobem narušené, prosakují do něj snad vzpomínky, přeludy, možná i cosi nadpřirozeného...

Místa bez historie

Sletaune svou běžnou realitu popírající příběh rozehrává v kulisách, jež snad ani nemůžou být všednější. Odosobněný a jen tím nejnutnějším zařízený panelákový byt, předměstský svět silničních nadjezdů, obchodních center, prefabrikovaných kaváren v nich, neosobně působících úředních budov (škola, nemocnice). Místa bez historie a jakoby nepoznamenaná přítomností lidí. Autoři je ale nedokážou ukázat tak, aby – při zachování téhle charakteristiky – vyzařovala nějakou zlověstnost, odrážela stav hlavní hrdinky.

Podobně se ani ve vztahu k postavám nedaří překonat distanci, skutečně je oživit, povýšit je na víc než figurky ve složitě rozehraném příběhu. Sletaune se vyhýbá klasickým hororovým „lekačkám“, nedokáže ale najít jiný způsob, jímž by se film zadřel pod kůži, na rozdíl třeba od některých japonských hororů, v nichž se užitím obyčejně působících rekvizit podařilo evokovat skutečný děs.

Z filmu Babycall

Od jistého okamžiku je zcela jasné, že ne všechno, co kamera zaznamenává jako skutečnost, taky skutečné je. V tu chvíli jako kdyby se stal hlavní postavou filmu autor, jehož záměry se divák snaží uhádnout, nikoliv ta nešťastná žena, o níž se vypráví. Variant „velkého závěrečného zvratu“ moc není a režisér nakonec předvede jednu z nich. Nemuselo by to vadit, i předvídatelná story může divákem do hloubi otřást. Po projekci Babycall ale jeden spíš rychle rekapituluje viděné, ušklíbne se nad tím, jak byl příběh děravý, a pak zapomene.