K potěše publika se za dirigentský pult po nemoci vrátil James Levine a orchestr hrál pod jeho vedením tradičně bezchybně. Věrohodněji si jeho hudební nastudování ovšem užili diváci v MET. Přenos, tedy ten v pražském kině Světozor, působil až příliš zdokonaleně „vylepšen“ technickými „kouzly“, které dnešní doba při snímání zvuku umožňuje. Vyvolával téměř dojem playbacku. Ve „vražedné“ roli Hoffmanna debutoval v MET mladý maltský tenorista Joseph Calleja – od pražského koncertu před dvěma lety na sobě rozhodně udělal obrovský kus práce. Pro fantaskní svět Offenbachovy obrazivosti mezi realitou a halucinací však postrádal bohémskou rozervanost a zběsilost duše básníka. Posedlost osudovou ženou ve čtveré podobě se v jeho případě zdála být spíše jako „úkol“ než vnitřní osudové puzení. Dlužno však poznamenat, že mu v tom jeho partnerky příliš nepomohly. Olympie (rovněž debutující) Kathleen Kim předvedla dokonalost mechanické loutky bezezbytku. A Guilietta Jekateriny Gubanovy byla spíše zkušená bordelmamá než žádoucí kurtizána. Takže strhující emoce ze zázraku zpěvu přinesla až Anna Netrebko jako Antonie. V „ďábelské“ čtyřroli se skvěle zaskvěl zkušený Alan Held v kooperaci s jediným fungujícím vztahem inscenace, s Hoffmannovým přítelem a Múzou Nikolasem, žárlivým strážným andělem ve službách pekla ve vynikajícím ztvárnění Kate Lindsey. Této dvojici se podařilo udržet dějovou linku inscenace tak, že se nerozpadla do jinak nesouvisejících epizod.
Cenami ověnčený americký režisér Bartlett Sher, který se v MET skvěle uvedl Lazebníkem sevillským, neopomenul jedinou příležitost k vnějšímu výtvarnému efektu. Ač se zaříkával Kafkou, výsledkem bylo nesourodé balábile s roznožkami polonahých baletek, červenými nosy klaunů, multiplikacemi Olympie v růžových šatičkách nebo jateční „porážkou“ Schlemihla, kterou by určitě ocenil Tarantino. Škoda.
