Většina českých a obecně bílých bluesových muzikantů jde většinou po cestě zvládnutí techniky hry a osvojení si hráčských postupů svých vzorů. Švihálek je naopak případ muzikanta, který má na prvním místě živelnost a pocit, vystižení atmosféry.
To si sice s technikou a vzory neprotiřečí, ale celkový dojem je přece jen jiný. Méně sofistikovaný, přímočařejší, svým způsobem tvrdší. Platí to pro kapelu, ze které zná Švihálka jako frontmana nejvíce lidí, brněnský Hoochie Coochie Band.
Ten je se svou tvorbou, navazující na chicagské blues 50. let, už snad dvacet let oblíbenou atrakcí bluesových klubů, festivalů, ale i různých víceméně náhodných jam sessionů. A platilo to i pro Nuck Chorris Gang, kde po vzoru Chrise Thomase Kinga a podobných tvůrců Švihálek se svými spoluhráči prezentoval svoji představu o spojení blues s hip hopem.
Jako v Mississippi
Nyní Jan Švihálek přichází s novou kapelou Band of Heysek, která v inspiracích pátrá v jeho muzikantské dráze svým způsobem nejhlouběji. Nejde sice před 50. léta, nejbližší pobratimy těchto tří „brněnských hejsků“ (kromě Švihálka ještě bubeník Lukáš Kytnar a basista Mojmír Sabolovič) najdeme na elektrifikované mississippské scéně, o níž se svět dozvěděl v 90. letech zásluhou tamního vydavatelství Fat Possum (hudebníci jako R. L. Burnside, Junior Kimbrough nebo T-Model Ford).
Na pomyslné historiografické čáře vývoje blues však tato scéna spadá hlouběji než chicagská vývojová etapa žánru. Triu Band of Heysek se na albu, příznačně nazvaném Shovel & Mattock, tedy Lopata & Krumpáč (čímž zdůrazňuje svůj zcela antiintelektuální, nebýt to slovo zprofanované, řekli bychom proletářský přístup), podařilo duch hudby, kterou si vzalo za základ k výhradně vlastní autorské tvorbě, vystihnout zcela přesně.
Ale skutečně především duch. Band of Heysek totiž rozhodně nekopíruje mississippské struktury a často je přetavuje do písničkové formy.
Případná výhrada o vytěžení v podstatě lidové, insitní hudby je lichá. Švihálek a spol. se netváří, že jsou negramotní šoféři, svážející bavlnu a po večerech hrající v hospodě akordy, jež neumějí pojmenovat.
Nasáli ale to potřebné: syrovost, špínu, dokonce i určitou sprostotu (kterou není namístě zaměňovat s vulgaritou). Zkrátka to, co je pro udržení vzrušujícího výrazu na bázi bluesového žánru, v mnoha případech už příliš přešlechtěného, nepostradatelné.
Nová skupina zvolna začíná koncertovat, lze předpokládat, že naživo bude její výraz ještě surovější.
