4. srpna 2018 13:44 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Barokní lásky a zrady i holdovací pajány na letních hudebních festivalech

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Z Monteverdiho Ariadny, jedné z nejstarších oper, se dochovalo pouze libreto a... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Z Monteverdiho Ariadny, jedné z nejstarších oper, se dochovalo pouze libreto a... | foto: Dominik Jedlička

OLOMOUC 84. Operní panorama Heleny Havlíkové: Vivaldiho hold svatbě francouzského krále, Ariadna podle Monteverdiho i Zouhara a Hanzlíka, dvojí jaroměřická gratulace a katolická adaptace mýtu o Hyacinthovi dětskýma očima – to vše na Olomouckých barokních slavnostech. Střídmé zrady oper seria na Letních slavností staré hudby.

Hymén, Ariadna, Hyacintus, Apollón i hrabě Questenberg na Olomouckých barokních slavnostech.

Maratón letních hudebních festivalů s operami pokračoval po Smetanově Litomyšli, Festivalu komorní hudby s českokrumlovskou barokní nocí, po barokní operní soutěži v provedení souboru Musica Florea a po Hudebním festivalu Znojmo (viz Operní panorama zde) Olomouckými barokními slavnostmi. Na rozdíl těchto ostatních festivalů se zaměřují na operu speciálně. A to díky souboru Ensemble Damian a jeho uměleckému vedoucímu Tomáši Hanzlíkovi, či přesněji vystiženo impresáriovi, skladateli, dirigentovi, režisérovi, vokalistovi i hráči na smyčcové nástroje a výtvarníkovi v jednom.

Opera Ariadna.

Olomoucké barokní slavnosti se letos konají po šesté, opět ve dvoraně Uměleckého centra Univerzity Palackého. Tento prostor bývalého jezuitského konviktu z 16. století je pro takové produkce ideální – nejen akusticky díky vysokému stropu. Do příjemně komorního prostředí se vejde replika barokního divadla – Theatrum Schrattenbach, kterou si Ensemble Damian nechal zbudovat podle vzoru, který známe například z českokrumlovského zámeckého divadla. Tj. na principu kukátkového jeviště vybaveného mechanismem pro výměny malovaných bočních kulis a zadního prospektu s typizovanými obrazy sálu, zahrady, louky, terasy, vesnice. Osvětlení skýtá řada světel z podlahy proscénia, pod kterým sedí orchestr. Hlediště má kapacitu kolem 70 míst. (Podobnou, větší repliku barokního divadla má i Musica Florea.)

Program letošního ročníku Olomouckých barokních slavností byl opět bohatý a zajímavý. Propojoval Hanzlíkovu badatelskou muzikologickou činnost po českých archivech, jeho kompoziční aktivity a novodobé české premiéry různých forem barokního divadla. Zahrnoval celkem sedm produkcí, z nichž v jednom případě na festivalu hostoval pražský soubor Geisslers Hofcomoedianten se svou adaptací Molièrovy a Lullyho tragédie lyrique Psyché nazvanou Krása střídá nádheru. Na té se Tomáš Hanzlík podílel jako tvůrce hudební složky. I když ani tato inscenace nezapře hravost a divadelní obrazotvornost, se kterou Geisslers Hofcomoedianten rozehrávají pod vedením svého uměleckého vedoucího Petra Haška barokní předlohy, na hudební složku s adaptací Lullyho tentokrát soubor nestačil. Zejména ve srovnání se skvělým a nápaditým cyklem her italského divadelního rodu Andreini, ve kterých Geisslers Hofcomoedianten hudbu a zpěv zvládají výrazně lépe.

Ostatní inscenace festivalu už byly přímo z dílny Ensemblu Damian. Ze starší produkce se opakoval Endymio, ve kterém Hanzlík svým typickým hudebním stylem barokního minimalismu oživil operu uváděnou na piaristickém gymnáziu v Kroměříži, ze které se dochovalo pouze libreto. A po čtyřech letech bylo obnoveno intermezzo Apollo et Hyacinthus teprve jedenáctiletého Wolfganga Amadea Mozarta.

Další festivalové inscenace byly letošní novinky Ensemblu Damian. Barokní opera L’amor non hà legge / Láska nezná hranic, kterou pro hudbymilovného hraběte Adama Questenberga k jeho padesátinám zkomponoval významný italský skladatel Antonio Caldara, zazněla už v rámci festivalu Smetanova Litomyšl jako hudebně až příliš rozpustilá kratochvíle (recenze zde). Z bohatého repertoáru téměř dvou stovek hudebně-dramatických představení na Questenbergově zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. století Tomáš Hanzlík „zrestauroval“ také dvě serenaty hraběcího kapelníka Františka Antonína Míči. A novým obohacením repertoáru Ensemblu Damian byla další serenata, v tomto případě La Gloria e Himeneo Antonia Vivaldiho a adaptace Monteverdiho Ariadny.

Vivaldiho hold svatbě francouzského krále

Vivaldiho opera La Gloria e Himeneo.

Serenaty byly objednávány k narozeninám, jmeninám, svatbám, ale i oslavám vítězství nebo na počest návštěv významných osobností. Tomu odpovídal i obsah – v tomto případě to byla oslava svatby francouzského krále Ludvíka XV. s polskou princeznou Marií Leszczyńskou na francouzském velvyslanectví v Benátkách v roce 1725, když se Ludvík XV. ujal vlády a francouzsko-italské diplomatické vztahy se urovnaly. U Vivaldiho ji objednal tehdejší velvyslanec Jacques-Vincent de Languet. Obě postavy serenaty - Glorie, která zde je alegorií sňatku francouzského krále, a Hymen, bůh manželství, se v áriích a duetech předhánějí v svatebních blahopřáních od pompézního přivítání polské nevěsty přes pozvání do manželského lože a připomínky povinností správné manželky až po sérii gratulací.

Především Monika Jägerová zaujala jako Glorie až nezvykle hlubokým, tmavým plně barevným altem, který byl hlubší než part Hymena. V nastudování Ensemblu Damian ho vytvořil útlejším hlasem kontratenorista Leandro Lafonta, který však zatím ve virtuozitě barokních koloratur takovou jistotu nemá. A orchestr Emsemble Damian spíše jen doprovázel, občas i doháněl či předháněl sólisty, než aby rozehrál bohatší škálu hudebních afektů.

Serenaty s pouhým sledem oslavných zpěvů bývaly uváděny pouze koncertně, případně se statickou dekorací v pozadí. Tomáš Hanzlík se však rozhodl pro plně scénické řešení. Jediný dosud známý exemplář této Vivaldiho serenaty (RV 687) v Turíně postrádá úvodní sinfonii. Touto instrumentální hudbou oslavné kompozice začínaly, aby upoutaly pozornost obecenstva. Hanzlík chybějící úvod příhodně nahradil samostatně dochovanými sinfoniemi RV 137 a 140. Na serenatu pak aplikoval jednu z verzí antického mýtu o chudém Hyménovi, thráckém pěvci svatebních písní, který se zamiloval do bohaté dívky, ale mohl si ji vzít až po té, kdy ji zachránil z područí pirátů.

I když režijní pojetí Tomáše Hanzlíka bylo hodně vzdálené původnímu oslavnému záměru serenty, v kontextu současných produkcí Ensemblu Damian bylo možné přijmout až fraškovitou podobu blízkou pouličnímu jarmarečnímu divadlu. Tento komediální odstup zdůraznili nejen oba sólisté, kteří se navíc neostýchali vystoupit v dvojdílných kostýmech orientálního stylu a Leandro Lafont jako Hymén v převleku za dívku „statečně“ uťal pirátům hlavy a strčil si je do pytle. Prvky frašky do inscenace vnesla především dvojice komediantských kejklířů Sergej Sanža a Pavel Doucek z Divadla Facka. V němých rolích se z nepřejících natvrdlých rodičů obou milenců převlékli za hloupé piráty, kteří v opilosti začnou chrápat, aby opět jako rodiče nakonec sňatku svých dětí požehnali. Inscenaci oživila také dvojice kyprých orientálních tanečnic, které se natřásaly s holými břichy a snažily se „piráty“ svést svými baculatými vnadami. Až se muž, který mezi diváky představoval arcibiskupa, pohoršoval.

Hodnocení 70 %

Antonio Vivaldi: La Gloria e Himeneo, RV 687

Hudební nastudování Veronika Manová a Tomáš Hanzlík, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Osoby a obsazení: La Gloria - Monika Jägerová (alt), Himeneo - Leandro Lafont (sopránový kontratenor). Ensemble Damian. Olomoucké barokní slavnosti 8.-11. července 2018, recenzováno představení 11. července.

Ariadna podle Monteverdiho i Hanzlíka a Zouhara

Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar se podíleli na dotvoření Monteverdiho opery.

Při Ariadně si „arcibiskup“ v křesle v první řadě mezi diváky zakrývat oči nemusel. I když i v ní byly odlehčené veselé scény, když se v závěrečném 5. dějství rybáři, Bakchusova družina, Venuše, která je v inscenaci spíše za kuplířskou domovnici, i sám Jupiter radují ze svatby Ariadny a boha vína, ke které napomohl obtloustlý, nicméně čilý Amor v modře puntíkovaném kostýmu ve vtipném podání kontratenoristy Martina Ptáčka. Převládají ale vážné milostné scény Ariadny a Thésea, které se zvrtnou ve zradu, smutek a nářek Ariadny nad Théseovou zradou.

Z Monteverdiho Ariadny, jedné z nejstarších oper, se dochovalo pouze libreto a slavné Lamento. Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar, další spolutvůrce stylu soudobých oper v repertoáru Ensemblu Damian, Monteverdiho Ariadnu dotvořili na základě dalších dobových pramenů z archivů po celé Evropě operu s použitím textu původního libreta Ottavia Rinucciniho podle Ovidiových Listů heroin ale i Vergiliovy Aeneidy o Ariadně opuštěné Théseem na ostrově Naxos. Výsledná kompozice má v sobě hudební napětí původní Monteverdiho hudby a z ní odvozené soudobé podoby s aplikací minimalismu a akcentem na rytmus a střídání metra.

Bylo obdivuhodné, jak se Kristýna Vylíčilová v nejnáročnější titulní roli na tyto změny stylů dokázala adaptovat. Poradila si skvěle nejen s minimalistickými sekvencemi, ale především její interpretace Lamenta byla za jemného doprovodu teorby a violy da gamby skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život. Skvělým kontrastem k sopránu Vylíčilové byl dramatičtější soprán Dory Rubart-Pavlíkové nejen jako Ariadniny společnice Dorilly, ale uplatnila i svůj komediální talent v roli žertovné parodie bohyně Venuše. Pevný hluboký basový základ dodal Jiří Poláček, který zastal Rádce, rybáře i Jupitera, když v závěru po všech nářcích vítá manžele Ariadnu a Bakcha na nebesích. Zouharova a Hanzlíkova adaptace ovšem hojně využívá i ansámbly – a v těch se uplatnili i další sólisté včetně tenoristy Filipa Dámce coby zrádného milence Thésea. A vůbec nevadilo, že některé skutečně komplikované pasáže sólisté zpívali přiznaně z not.

Inscenační složka svým způsobem tentokrát ustoupila do pozadí. Třebaže se během produkce vystřídala na oponě za sólisty projekce stovky antických výtvarných detailů, zatímco k Monteverdiho hudbě v Lamentu se promítaly detaily současného výtvarného umění, sólisté si v barokizujících kostýmech s gesty vycházejícími barokní konvence vystačili s úzkým proscéniem a prostorem za trojicí hráčů na theorbu (Marek Kubát), varhanní pozitiv (Martin Smutný) a violu da gamba (Jakub Michl).

Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar nejsou jediní, kteří dotvořili do tvaru kompletní opery chybějící (či podle optimistů dosud stále nenalezené) ostatní části Monteverdiho Ariadny. Vzniklo dílo a inscenace, které překlenuly čtyři staletí vývoje operního žánru a propojily nad antickým mýtem jeho počátky a současný přístup do stmeleného celku, který zajímavě osciluje mezi tragickým a komickým.

Hodnocení 90 %

Claudio Monteverdi, Vít Zouhar, Tomáš Hanzlík: L´Arianna

Hudební nastudování, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Osoby a obsazení: Ariadna - Kristýna Vylíčilová (soprán), Venuše a Dorilla – Dora Rujbart-Pavlíková (soprán), Amor, 1. rybář (původně posel) a Bakchus - Martin Ptáček (kontratenor), Apollon, Théseus - Filip Dámec (tenor), Rádce, 2. rybář (posel), Jupiter - Jiří Poláček (bas). Ensemble Damian. Olomoucké barokní slavnosti 12.-15. července 2018, recenzováno představení 12. července.

Dvojí jaroměřická gratulace

František Antonín Míča sepsal serenaty Belleza e Decoro, Nel giorno natalizio.

Oslavné serenaty si neobjednávali jen králové či velvyslanci. Z bohatého repertoáru téměř dvou stovek hudebně-dramatických představení na zámku hraběte Johanna Adama Questenberga (1678-1752) v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. století Tomáš Hanzlík „zrestauroval“ po předloňské serenatě Operosa terni colossi moles / Usilovná stavba tří kolosů další dvě. Vytvořil je hraběcí komorník, kapelník, skladatel a tenorista František Antonín Míča (1696-1744). Nel giorno natalizio / V den narozenin byla v roce 1732 součástí oslav Questenbergových čtyřiapadesátin a Bellezza e Decoro / Krása a důstojnost vznikla v roce 1729 ke jmeninám jeho první manželky hraběnky Marie Antonie z Waldburgu, Friedbergu a Scheeru. Je však možné, že spíše než láska po 22 letech manželství byla důvodem tohoto holdu Questenbergova záliba v hudbě. Té se nedokázal vzdát ani za situace, kdy se jeho panství dostalo do dluhů a téměř k bankrotu ho přivedla svou rozmařilostí a „kapriciózností“ právě Marie Antonie, kterou navíc hrabě podezíral z nevěry. To ale nijak nebránilo, aby na ni alegorické postavy Krásy a Důstojnosti v pompézních barokních kostýmech s mohutnými andělskými křídly a pery ve vysokých čelenkách na hlavách pěly ve čtyřech áriích a v duetu barokně honosné pajány.

Na rozdíl od Vivaldiho, Caldary, ale i mladého Mozarta, kteří působili v královských, císařských nebo arcibiskupských službách, to Míča „dotáhl“ jen na hraběcího kapelníka. Ne že neměl melodickou invenci a zběhlost v kompozičních kánonech první poloviny 18. století s vrcholící operou seria. Jenže vše aplikoval ve zjednodušené podobě, kdy například da capo árie mají jen dva verše. Vykřesat tak z Míčových kompozic plnokrevnou hudbu zdaleka není tak snadné jako u věhlasných mistrů. Tím spíš, když se obsah serenat v jednoduchém sledu árií, případně duetů vyčerpává oslavnými chvalozpěvy na krásu, důstojnost, šlechetnost a další výhradně kladné vlastnosti oslavenců coby dobrodinců s čistým srdcem, jasnou myslí a myšlením oplývajícím vlídností a ušlechtilostí.

Těžko dnes odhadnout, jakou hudební úroveň měla hudebně dramatická představení na jaroměřickém zámku. V představeních vedle hraběte Questenberga, hráče na loutnu a další drnkací nástroje, účinkoval nejen František Antonín Míča coby tenorista, ale i jaroměřické hudebně nadané dívky. Party ve stylu italské opery seria svědčí o tom, že muselo jít o zpěváky, kteří ovládali techniku koloratur a belcanta. V novodobém olomouckém nastudování se Hana Holodňáková s průrazným sopránem, Dorota Smělíková s jemnějším altem i Ondřej Holub jako tenorista zběhlý ve staré hudbě zhostili svých partů s přehledem. A zvukovou barevnost orchestru obohatila trubka svými oslavnými fanfárami a „Questenbergova“ mandolína.

Třebaže Tomáš Hanzlík i na tyto Míčovy serenaty použil osvědčenou poetiku hravé aplikace barokních principů s portréty oslavenců na malířských stojanech, hlavní přínos inscenace zůstává v badatelském úsilí uvést znovu v život kompozice zasuté v berlínském archivu (Bellezza e Decoro), resp. vídeňské Společnosti pro starou hudbu (Nel giorno natalizio). Jiskru až uličnické taškařice, kterou mělo předloňské uvedení serenaty Operosa terni colossi moles Tomáš Hanzlík tentokrát ze serenat nevykřesal. A nepomohlo ani to, že ústrojně doplnil do celovečerního tvaru ke stručným serenatám další Míčovu hudbu. Závěrem s chrámovým duetem Memento, homo, animarum defunctarum / Pamatuj, člověče, duší zemřelých se pokusil vytvořit pomyslný oblouk holdu až ke Questenbergově smrti. Nic to však nemění na tom, aby Hanzlík a Ensemble Damian v oživování díla Františka Antonína Míči ve stylu galantního rokoka a specifického fenoménu hudebního života na jaroměřickém zámku za vlády Johanna Adama Quenstenberga záslužně pokračovali.

Hodnocení 60 %

František Antonín Míča: Belleza e Decoro, Nel giorno natalizio.

Hudební nastudování Veronika Manová a Tomáš Hanzlík, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Sólisté: Hana Holodňáková (soprán), Dorota Smělíková (alt), Ondřej Holub (tenor). Ensemble Damian. Olomoucké barokní slavnosti 23.-26. července 2018, recenzováno představení 26. července.

Katolická adaptace mýtu o Hyacinthovi dětskýma očima

Mozartovo intermezzo Apollo et Hyacinthus,

Třebaže dnes patří Wolfgang Amadeus Mozart k nejhranějším operním skladatelům, jeho intermezzo Apollo et Hyacinthus, považované za jeho první operu, do objevitelské dramaturgie Ensemblu Damian zapadá. Nejen tím, že bývá uváděno zřídka, ale i zprostředkovaným vztahem objednatele k Olomouci. U tehdy jedenáctiletého Wolfganga si dílo zadal salcburský kníže-arcibiskup Zikmund Kryštof hrabě ze Schrattenbachu, jeden z členů rodu, mezi které v letech 1711-1738 patřil i olomoucký biskup Wolfgang Hannibal hrabě ze Schrattenbachu.

Těžko si představit, jak malý chlapec, jakkoli geniální, rozuměl antickému příběhu o lásce boha Apollóna ke krásnému spartskému královském synovi Hyacinthovi, které nepřeje žárlivý Zephyrus a navede disk vržený Apollónem tak, aby mladíka zabil. Lze ovšem předpokládat, že se nezabýval tím, jak byl explicitní milostný vztah dvou mužů podle Ovidiových Proměn pro katolickou věrouku nepřijatelný. Tím spíše, že libretista Rufinus Widl, profesor filozofie na salcburské benediktinské akademii, koncipoval intermezzo na latinský text do přestávek hry Clementia Croesi, mravoličného kusu o pěti dějstvích, který sehráli studenti na závěr školního roku 1767. Homosexuální milostný trojúhelník dvou bohů, Apollóna a Zephyra, kteří soupeří o lásku krásného Hyacintha, rozmělnil postavou Hycainthovy sestry Melie, kterou její otec Oebalus utvrzuje v naději, že si ji pojme do manželství sám Apollón, a ona Zephyra sveřepě odmítá. Apollón podle Widla přišel do Sparty nikoli kvůli Hycainthovi, jakkoli si ho oblíbil, ale kvůli své další božské dovednosti utěšovat nešťastné a uzdravovat nemocné. Malý Mozart byl natolik obklopen hudbou a dobovými schématy opery seria, že se jich dokázal s přehledem držet a jeho intermezzo o třech dějstvích obsahuje sedm hudebních čísel s hudebním vyjádřením jasně vyhraněných afektů, ve kterých má každá postava po jedné árii vedle dvou duetů, tercetu a jednoho sboru.

Při provedení díla, které se přes úspěch za Mozartova života už nikdy neopakovalo, role zpívali studenti salcburské akademie ve věku 12 až 22 let, s výjimkou tenoristy pro part spartského krále Oebala a dvou epizodních rolí kněží to byli chlapci před mutací se zkušeností chrámových vokalistů, a to i pro ženskou roli Melie. Tomáš Hanzlík v olomouckém provedení role obsadil třemi kontratenoristy. Křehkého jemného Hyacintha ve „sladce“ růžovém kostýmu typově skvěle vystihoval Filip Dámec s intonační přesností koloratur a plynulými přechody z tenorových do sopránových poloh. Jeho menší objem hlasu na komorní prostor dvorany konviktu stačil. Zephyrus byl v podání Bedřicha Léviho ješitný sebestředný a potměšilý dotěra s křidélky na ramenou a urostlý Apollón v interpretaci Martina Ptáčka měl také intonačně jistý pohyblivý altový kontratenor. Markéta Israel Večeřová vystihla svým subretním jasným sopránem Melii, rozverně natěšenou na sňatek s Apollónem, zatímco vtíravého Zephyra sveřepě odmítala. A Vincenz Ignác Novotný si i přes handicap, že byl do role spartského krále Oebala obsazený až na poslední chvíli, poradil s jeho dramatickou árií, ve které s prudkým hněvem zlostných výčitek zvládl emoci zlosti a pomsty, když se dozvěděl o smrti svého syna Hyacintha.

Pro Mozartovo intermezzo Tomáš Hanzlík zvolil patnáctičlenné obsazení orchestru, nejrozsáhlejší ze všech letošních festivalových produkcí. Jakoby však pro poslední inscenaci už nezbylo dost času na zkoušení zejména z hlediska souhry a preciznějšího vypracování detailů.

Inscenace Mozartova intermezza je obnoveným nastudováním Ensemblu Damian z roku 2014. Jakoby se na dílo jedenáctiletého kluka i Tomáš Hanzlík podíval dětskýma očima s hravou nadsázkou. Jenže snaha, aby se na jevišti stále někdo hemžil a gesty ilustroval obsah textu i jednotlivá slova vyzněla přehnaně. Vtipně ovšem fungovaly rokokové culíky Melie s vesele pruhovými punčochami a publikum se vděčně zasmálo, když vytahovala z dětského kočárku plyšového medvídka, mezi dalšími hračka i šmoulu a nakonec i podprsenku. Vtip nepostrádal šibalský úsměv Hyacintha, když ho Apollón na chvíli oživí, aby pak nad jeho hrobem povyskočila přiznaně umělohmotná stejnojmenná květina.

Hodnocení 70 %

Wolfgang Amadeus Mozart: Apollo et Hyacinthus K.s. 38

Hudební nastudování, režie, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík. Osoby a obsazení: Melia - Markéta Israel Večeřová (soprán), Hyacinthus - Filip Dámec (kontratenor), Zephyrus - Bedřich Lévi (kontratenor), Apollo - Martin Ptáček (kontratenor), Oebalus - Vincenc Ignác Novotný (tenor), Kněz - Jan Vaculík (bas). Ensemble Damian. Olomoucké barokní slavnosti 27.-29. července 2018, recenzováno představení 27. července.

6.ročníku Olomouckých barokních slavností vévodila Ariadna

Je obdivuhodné, kolika variacemi lehce ironického nadhledu a hravosti dokáže Hanzlíkův Ensemble Damian s báječnou posedlostí oživovat partitury barokního hudebního divadla i kánony barokní scénografie, kostýmů a gestiky. Uznání zaslouží také novodobé premiéry kompozic z českých a moravských archivů. Přesto ne vždy zcela dotažená úroveň hudebního nastudování vede k úvaze, zda méně by nebylo někdy více. A opakování scénických principů při ztvárnění bouře pruhy vlnících se látek se ve skrovných podmínkách divadla Schrattenbach navzdory zdobným kostýmům, ale i vtípkům například v podobě našitých mužských pimpásků také okoukává. V adaptaci Monteverdiho Ariadny však Tomáš Hanzlík předvedl, že jeho talent renesančního rozsahu má stále životadárnou sílu.

Střídmé zrady oper seria na Letních slavností staré hudby

Letní slavnosti staré hudby.

Letní slavnosti staré hudby ve svém letošním 19. ročníku krouží kolem Středozemního moře. Minulý týden pokračovaly koncertem zaměřeným na italskou operu seria. Její popularita zachvátila v první polovině 18. století nejen Itálii, ale doslova celou Evropu. Na programu koncertu byly árie z oper skladatelů italských – Alessandra Scarlattiho, považovaného za zakladatele opery seria, a Niccoly Porpory, i německých, kteří komponovali v tomto stylu – Georga Friedricha Händela, Johanna Adolfa Hasseho a Carla Heinricha Grauna.

Výběr árií byl posluchačsky velmi efektní. Představil pod výstižným názvem Láska a zrada tragické osudy hrdinek antických mýtů, jak se v nich tak vyžívali libretisté a skladatelé oper seria. O svých milostných strastech, vášních a pomstách v typickém schématu třídílné árie s opakováním a zdobením prvního dílu a girlandami koloratur jich zpívala celá řada: Scarlattiho Ctnostná Penelope čekající na Odyssea a Blouznící Didona opuštěná Théseem, Händelova Armida opuštěná Rinaldem, Porporova Galatea ztrestaná obrem Polyfémem, že neopětovala jeho lásku, Hasseho Deidamie, od které odjel Achilles do Trójské války. A večer vyvrcholil stížností Graunovy Agrippiny z opery Britannico, která prostřednictvím dlouhých virtuózních koloraturních frází vyhrožuje svému synovi, římskému císaři Neronovi, že ho zavrhne, když se ji nevděčně snaží odstavit od vlivu na státnické záležitosti.

Sólistkou večera byla německá sopranistka Hanna Herfurtner. Po debutu na Salcburském festivalu v roce 2011 pronikla především na německé a rakouské scény. Ke specialistkám na belcanto oper seria však nepatří. Její repertoár zahrnuje i Olympii v Hoffmannových povídkách nebo Adélu v Netopýrovi a často se uplatňuje v soudobých dílech. Má příjemný soprán se zvládnutými základy koloratur. Ve výškách, zpívaných s námahou, však mizela kulatost tónu, v hlubších rejstřících se vytrácela barva, občas přerušila frázi nádechem a výslovnost nebyla příliš srozumitelná. A na takovém festivalu, jako jsou Letní slavnosti staré hudby, by neměla zpívat z not. Ve srovnání se specialistkami na italské operní belcanto a zejména ve srovnání s mnoha desítkami nahrávek Händelovy kantáty Armida abbandonata zůstala její interpretace jednou z mnoha - bez výraznější osobitosti, s až příliš střídmým zdobením opakovaných částí,

Hvězdou večera tak nebyla sopranistka Hanna Herfurtner, ale Birgit Schnurpfeil, první houslistka souboru Lautten Compagney Berlin. Svou virtuozitou, ale především muzikantskou energií, zajímavým frázováním a ozdobami dodala Birgit Schnurpfeil jiskru nejen pěveckým částem, ale i těm instrumentálním. Od skladatelů zastoupených áriemi totiž zazněly i jejich triové sonáty, sinfonie, concerto grosso. V těchto částech programu se ovšem houslistka prosazovala tak razantně, že ostatní kolegové vedle ní až zanikali – houslista Andreas Pfaff, violistka Ulrike Peatz i umělecký vedoucí Wolfgang Katschner. Cembalista Mark Nordstrand dodržoval hlavně přesnost. „Krok“ se Schnurpfeil držela jen violoncellistka Ulrike Backer, jejíž interpretace bassa continua nebyla jen pasívním doprovodem, ale i ona vnášela do provedení kontrasty hudebních emocí. V propagačních materiálech je Lautten Compagney s třicetiletým působením označován za jeden z předních souborů staré hudby v Německu a má i řadu nahrávek. Při pražském vystoupení ve srovnání s jinými, zejména italskými soubory při interpretaci árií opera seria tak nabitých afekty, působilo jejich pojetí celkově odměřeně, střízlivě, věcně.

Atmosféru koncertu ovšem dodal Císařský sál Lobkowiczkého paláce s výhledem na Prahu, jakkoli určitou daní za toto atraktivní místo bylo za horkého letního večera halasení zástupů turistů pod otevřenými okny a doléhala sem i konkurence pouličních muzikantů.

Letní slavnosti staré hudby si zakládají na dramaturgické výlučnosti. I když se jim stále daří objevovat nová zákoutí staré hudby, koncert Láska a zrada s italskou operou seria tuto objevnost nepodpořil. Na rozdíl od zahajovacího koncertu s ukázkami z francouzských barokních oper podobného období od Lullyho po Rameau byl v našich poměrech v podání Véronique Gens skutečně francouzskou hudební delikatesou. Italská opera seria a na ní navázané žánry u nás tak vzácné nejsou. Jen za poslední měsíc jsme je mohli vidět na Olomouckých barokních slavnostech v provedení Ensemblu Damian nebo Musica Florea uvedla operní pasticcio Muzio Scevola, ve kterém o přízeň diváků soupeřili hned tři skladatelé včetně Georga Friedricha Händela. Nejen v tomto kontextu koncert sopranistky Hanna Herfurtner a německého souboru Lautten Compagney nebyl nijak výjimečný ani svou dramaturgií, ani interpretačně.

Hodnocení 65 %

Láska a zrada. Příběhy antických mýtů v dílech G. F. Händela a jeho současníků. Hanna Herfurtner – soprán, Lautten Compagney Berlin: Wolfgang Katschner - loutna, umělecký vedoucí, Birgit Schnurpfeil, Andreas Pfaff – housle, Ulrike Paetz – viola, Ulrike Becker – violoncello, Mark Nordstrand – cembalo. Letní slavnosti staré hudby, Císařský sál Lobkowiczkého paláce, 23. července 2018.

HELENA HAVLÍKOVÁ
  • 0Diskuse