Fotbalový útočník Milan Baroš září a opět pravidelně střílí góly, tak jako v dobách kolem Eura v Portugalsku 2004, kde získal korunu nejlepšího kanonýra šampionátu.
Jeho recept, jak vybřednout z dlouhodobé mizérie, je jednoduchý: hotel, hřiště, hotel, hřiště. Žádné večírky, žádné noční nebo řidičské průšvihy. Je sice paradoxní, že na asketickou cestu k úspěchu nastoupil Baroš v Turecku, kde řád a pořádek ošlehávají bengálské ohně vášnivých fanoušků. Ale zřejmě právě neznámé a exotické prostředí postrčilo vigantického rodáka jen do fotbalové náruče. To Anglie či Francie mu učarovaly i mimofotbalovými půvaby. Neprozřel ale Baroš příliš pozdě? Nepromrhal čtyři drahocenné roky fotbalového života? Možná ano, ale na věc je lepší podívat se z druhé strany, totiž že je rozhodně pozitivní, že Baroš vůbec „šel do sebe“, jak říká reprezentační kouč Petr Rada. Protože zapadlých fotbalových talentů jsou po světě plné bary.
