Majitel přitažlivého basbarytonu a dnes hvězda svého oboru na světových pódiích Bryn Terfel o sobě prohlašuje, že zůstal synem farmáře a do puberty nevěděl, kdo je to Pavarotti. Není těžké tomu uvěřit: jeho styl (v chování i oblékání) připomíná spíše rockera a svědčí o tom, že tento čtyřiačtyřicetiletý Walesan stojí oběma nohama na zemi. Raději odmítne prestižní nabídku Salcburského festivalu, aby mohl být o prázdninách s dětmi doma.
Ačkoli se za kariérou nežene, sláva si ho přesto našla: Metropolitní opera, londýnská Covent Garden, zmíněný Salcburský festival a další operní domy si považují za čest angažovat Bryna Terfela jako Wotana, Wolframa, Holanďana, Mefistofela, Leporella nebo Falstaffa.
Na harleyi v pekelném ohňostrojit V uplynulém roce si dával od opery pauzu, absolvoval recitálové turné v USA, Skandinávii nebo na Kanárských ostrovech. „Potřeboval jsem dobít baterky, ale teď jsem zase připravený,“ říká. Čeká jej Hans Sachs ve Waleské národní opeře a v sezoně 2010/11 Metropolitní opera, kde kontroverzní režisér Robert Lepage inscenuje Wagnerův Prsten. „Trochu se toho bojím,“ přiznává Terfel, „ten člověk je blázen a může se stát, že tam přijedu jako Wotan na harleyi v pekelném ohňostroji.“
Zamlada se prý s režiséry občas hádal. „Poslední dobou už nemám tak horkou hlavu, ale onehdy jsem jednoho pěkně seřval. Se vším se hrozně patlal, já už chtěl domů, měli jsme zrovna miminko, tak jsem ho tam nechal a šel jsem.“
Po mnoha mozartovských rolích se Terfel nyní etabloval jako wagnerovský pěvec. „Nemyslím si, že bych v tom byl nejlepší, ale tak se zkrátka můj hlas vyvinul.
Nemůžu pořád hopsat na scéně v Mozartových operách. Ale pozoruji na sobě zajímavou věc: když zpívám Mozarta, jdu pak do společnosti a bavím se s kolegy.
Po Wagnerovi jdu domů, zamknu se a usnu. Je to trochu psycho. Jde z něj obrovská síla! Když jsem v Covent Garden poprvé slyšel Jízdu Valkýr, myslel jsem, že v ten moment umřu a odletím do nebe.“
Bryn Terfel v mládí tíhl spíše k rocku a jazzu. „Poslouchal jsem vše od Queenů po AC/DC, a kdybyste se mě tehdy zeptali, kdo je to Pavarotti nebo Domingo, neměl bych tušení.“ Jeho rodný Wales v něm má oddaného patriota, který se angažuje v charitě a jiných občanských iniciativách. „Za to, že zpívám operu, vděčím téhle zemi,“ tvrdí. „Zpívají tam všichni, hudba je společenská záležitost.“
Zpívat se tedy učit nemusel, po škole šel rovnou na Guildhall School of Music and Drama v Londýně. A měl štěstí: našel profesory s autoritou i s pochopením pro jeho náturu. „Nejsilnější prvek mého zpívání jsou slova, dikce. Od toho se odvíjí moje hlasová technika, pokud nějakou mám.“
A koho ze svých kolegů považuje Bryn Terfel za podobně obdařené pěvce? „Taková Renée Flemingová, ta může zpívat celý den, tvoří nekonečné fráze a její dechová kontrola je přímo božská. Cecilia Bartoli sice tvrdě dře, ale ten přirozený základ tam je. Ve tváři jí vidíte tu námahu, ale zní to jako hračka. Když chcete v téhle profesi uspět, musíte se jí cele věnovat nebo musíte mít velký dar.“
Terfel se bez zábran pohybuje ve sféře klasiky, popu i lidových písní. Na jednom albu spolupracoval například s Rogerem Watersem, nazpíval úpravy tradicionálů Britských ostrovů. „Nezáleží na žánru, všude jsem potkal úžasné lidi, Eltona Johna, Toma Jonese... Jednou jsme se takhle sešli se Stingem a Cecilií Bartoli na udílení cen Echo Klassik. Pak jsme spolu seděli v italské restauraci a povídali si o zpívání, byl to báječný večer.“
Pěvec se před devíti lety stal také podnikatelem: nedaleko místa, kde žije, založil Faenol Festival. Zve na něj popové i jazzové hudebníky a kolegy z opery. „Minulý rok jsme skončili ve ztrátě dvě stě dvacet tisíc liber. Rocková noc se totiž neprodávala tak, jak jsme předpokládali. Ale jsem si jistý, že nám náš parlament pomůže dotací – rozhodnu se v příštích měsících. Mě to hrozně baví, starat se o počasí, jestli je dost záchodků a parkovacích míst... Postavili jsme pódium uprostřed polí, kde nic nebylo, a najednou tam zní skvělá hudba!“
***
Když jsem v Covent Garden poprvé slyšel Jízdu Valkýr, myslel jsem, že umřu a odletím do nebe
