LN: Proč jste opustila Národní divadlo?
Byla jsem tam deset let, což je dlouhá doba, člověk ztrácí motivaci. Odešla jsem impulzivně, to mě nakoplo. Uvědomila jsem si, co mi připadá na divadle důležité a podala žádost o grant. Získala jsem ho, což mě trošku vyděsilo, o produkci jsem nevěděla nic. Ale nechtěla jsem zklamat důvěru, kterou mi dala grantová komise na základě mé předchozí práce.
LN: Bylo těžké najít nový prostor?
Tehdy zrovna soubor Company.cz odešel ze Strašnického divadla do Komedie. Podařilo se nám dohodnout s městskou částí na převodu nájemní smlouvy.
LN: Jak jste se chtěli dramaturgicky profilovat?
Věnujeme se současné dramatice, dnešním tématům, což v podstatě dělám celý život. Už v Činoherním studiu v Ústí nad Labem jsme s Jiřím Pokorným koncipovali českou sezonu. Současné hry, české i zahraniční, jsem pak uváděla jako dramaturg v HaDivadle i v Národním divadle.
LN: I vy sama píšete. Vzpomínám na vaši Krysu, to byl celkem depresivní kousek o samotě a životním prázdnu.
Já jsem nikdy nechtěla psát, píšu introspektivně a pak z toho mám různé smutky. A tak se tomu vyhýbám a píšu jen, když mě někdo donutí.
LN: Kdo s vámi začínal, nebo odkud přišli lidé, se kterými jste soubor vytvořili?
Od počátku se mnou byly režisérka Ewa Zembok a herečka Anna Císařovská. Ewa s Aničkou končily tehdy DAMU a měly spoustu divadelních a generačních souputníků a taky nějaké hotové školní inscenace. Já jsem přiváděla zase svoje divadelní a generační souputníky. Vznikla z toho docela kompaktní skupina.
LN: Jak jste vybírala režiséry?
Na základě dramaturgické a osobní sympatie. Pracují s námi režiséři, se kterými se shodneme na vidění světa, ale i na způsobu divadelního života. Kromě domácí Ewy Zembok s expresivně temnými inscenacemi to od začátku byli třeba Lucie Ferenzová, která se u nás věnovala site specific, Viktorka Čermáková s námi reflektovala komunistickou totalitu, Jan Frič režíroval mimo jiné kultovní Válku... A samozřejmě Jiří Pokorný, který dokáže vytvořit magickou inscenaci za dva dny z ničeho.
LN: Ve Strašnickém divadle jste byli celkem pět úspěšných let. Nakonec jste ale v podstatě museli odejít. Proč?
Problém spočívá v tom, že lidé z Městské části Prahy 10 nemají žádnou představu, co by v té budově chtěli mít. Pronajímají budovu jako běžný nebytový prostor. Taková budova by si ale zasloužila systémovou podporu. Náš koncept byl dobrý a přesný pro danou lokalitu. Dělali jsme ve Strašnicích divadlo, které má dramaturgickou vizi a zároveň je ukotvené v místní komunitě. Takové divadlo poskytuje službu lokalitě, má komunitní funkci a zároveň přesahuje komunální rozměr. A díky tomu je také schopné dosáhnout na vícezdrojové financování.
Festival Divadlo v Plzni. Na jevišti se povedou krvavé války i tajné životy |
Ve Strašnicích bez povšimnutí radnice probíhaly nejen nedělní pohádky pro místní děti, ale i mezinárodní akce. Na začátku jsme přebrali smlouvu po Company.cz. V ní byla zakomponovaná skrytá dotace formou možnosti podnájmu určená na náklady budovy a nájem byl symbolický. To bylo posléze zrušené jako nesystémové, byl nám vyměřen nájem a radnice nás podporovala grantem řekněme téměř na úrovni předchozí podpory kolem 500 tisíc ročně. Jenže náklady na budovu se pohybovaly kolem 1,5 milionu, vysoké byly především platby za energie, vzhledem k tomu, v jakém je budova stavu. My jsme od roku 2013 do roku 2017 – letošní rok ještě neuvádím, protože probíhá – do kultury na Praze 10 investovali 20 milionů z grantových zdrojů hlavního města, ministerstva, zahraničních a jiných grantů a 5 milionů z našich výnosů. Za stejné období jsme od městské části dostali formou skryté dotace, později grantu 2,5 milionu. Takže desetinu.
LN: Na jaké další potíže jste naráželi?
Způsoby prodlužování nájemní smlouvy byly neuvěřitelné, také se stalo, že nám ji prodloužili v půlce prosince. V takovém módu vůbec nelze fungovat. Do toho se začalo mluvit o rekonstrukci z důvodu záměru privatizace okolních domů, se kterými je budova stavebně propojena. V dubnu 2017 jsem požádala o prodloužení smlouvy platné do konce roku. Opakovaně jsem žádost upomínala a apelovala, že potřebujeme rozhodnutí znát nejpozději ke konci divadelních prázdnin. Protože přestěhovat divadlo trvá nejméně půl roku. Paralelně jsme ale už hledali jiné prostory. Rozhodnutí nepřišlo. Museli jsme už uzavřít nájemní smlouvu na prostor DUP39, nemohli jsme dál čekat. No a ve chvíli, kdy jsem smlouvu podepsala, tak se MČ Praha 10 rozhoupala a prodloužili nám smlouvu. Takže jsme sezonu táhli dva baráky a bylo to příšerné, ekonomicky i provozně, základní produkční tým divadla tvoří asi pět lidí, technický tým taky tolik. Považovala jsem ale za povinnost vše dotáhnout do konce, nechtěla jsem prásknout dveřmi. Investovali jsme do toho spoustu energie, pořád jsem doufala, že se s radnicí domluvíme.
LN: Co se dělo dál?
V polovině prosince, kdy je na MČ Prahy 10 uzávěrka grantů, což také o něčem vypovídá, jsem se opět dotazovala na možnost prodloužení smlouvy. Potřebovala jsem mít přesné informace, vždyť jak jsme měli sepisovat žádost o grant. Bylo mi sděleno, že už nám městská část smlouvu, končící v červnu 2018, neprodlouží. V polovině ledna mi najednou volal úředník z Odboru nebytových prostor, že by bylo možné smlouvu prodloužit, protože rekonstrukce bude nejdříve za rok a půl. Domluvili jsme si schůzku v polovině února, kde jsem sdělila, že chci jednat o podmínkách nájmu. No a od té chvíle se mnou radnice úplně přestala komunikovat. V půlce dubna, kdy už probíhalo stěhování, mi náhle zavolal představitel městské části, jestli „ten barák teda chceme“. Co mám k tomu dodat?
LN: Odnesla jste si z té anabáze poučení?
Je zapotřebí, aby městské části měly kulturní koncepce a spolupracovaly s odborníky. Také jsem si všimla, že neexistuje komunikace mezi městskými částmi a hlavním městem. V kulturní koncepci magistrátu je záměr decentralizace kultury a rozvoj místních částí. Náš projekt byl v tomto smyslu vzorový. Podmínky pro něj na městské části ale byly čím dál horší. Ve Strašnicích se mělo definovat, jakou funkci má budova plnit a udělat výběrové řízení na to, kdo ji bude provozovat po rekonstrukci a ve spolupráci s novým provozovatelem rekonstrukci připravit a realizovat. To se nestalo. Obávám se ale, že potom, co my jsme na Praze 10 zažili, se tam nikdo z profesionálních divadelníků nepožene. Momentálně vyšel z urychleného výběrového řízení nájemce na dobu než rekonstrukce začne, jak jsem pochopila, jedná se o komerční firmu.
LN: Teď ale sídlíte na Národní třídě v suterénu bývalého Domu uměleckého průmyslu. Jak jste ho našla?
S kolegy dlouhodobě mapujeme prázdné prostory i kvůli site specific projektům. V DUP39 byl v té době antikvariát a občasné kulturní akce.
LN: Jak tedy vypadá vaše dramaturgie v centru?
Atmosféra ve společnosti je stále horší, mezi lidmi je spousta nenávisti, prožíváme krizi demokracie a to chceme dramaturgií reflektovat. Divadlo nabízí lidem společný zážitek, sílu rituálu. Řekla bych, že diváci právě za tím chodí, chtějí být součástí nějakého světa. Sezonu jsme zahájili premiérou Teritoria Ondřeje Novotného v režii Jana Friče a chystáme Handkeho Stopy zbloudilých v režii Míry Bambuška, obě inscenace mají téma dystopie světa a vzniku agrese. Další tituly nechci ještě prozrazovat, ale bude je režírovat Ewa Zembok a Jiří Pokorný. V plánu máme také site specific v lokalitě u metra Národní třída.
LN: Máte ale také různé hosty a další aktivity.
Snažíme se, aby prostor měl i širší kontext. Pravidelně u nás hostuje Jan Nebeský se svým divadlem Jedl, koproducentem Stop zbloudilých jsou Mezery Miroslava Bambuška, hostují u nás nezávislá divadla, spolupracujeme s festivaly. Kromě toho připravujeme vlastní festival, bude zaměřený na ambientní a alternativní hudbu a výtvarné umění. A převzali jsme Divadelní Festival Kutná Hora, který založil Vojtěch Varyš s Kryštofem Koláčkem, který je naším manažerem. Těch věcí je hodně, myslím, že jsme překročili rámec divadla a X10 se stává širší platformou.
LN: Před časem jste spoluzakládala Asociaci nezávislých divadel. Mělo smysl sdružit se?
Určitě, máme už asi padesát členů a během dvou let se nám podařila spousta věcí, včetně navázání komunikace se státní správou. Doba se dynamicky vyvíjí a nezávislý sektor je aktivní a životaschopný i tím, že musíme pracovat v těžkých podmínkách a naučili jsme se problémy rychle řešit.
LN: Už jste párkrát začínala znova. Baví vás pouštět se do nových věcí a kde pořád sháníte nové spolupracovníky?
Ano. Baví mě začínat znova. Je to samozřejmě někdy hraniční. Mám takové heslo, které pomáhá – když je člověk uprostřed lesa, tak zpátky je to stejně daleko jako dopředu.
