Konec pražského jara a reformního hnutí roku 1968 bývá umisťován do dubna roku 1969, kdy Gustáv Husák a jeho pohůnci zcela uchopili moc ve straně a státu, ale definitivní konec nadějí by měl být posunut až o rok později, do dubna roku 1970, kdy Paul McCartney oznámil, že se Beatles rozcházejí. Nelze předpokládat, že by byl Paul sovětským agentem, ale i tak se museli Brežněv s Bilakem radovat…
O rozpadu Beatles vyšlo možná tolik knih jako o příčinách pádu Říše římské. Jde v jistém smyslu o srovnatelné události, neboť dějiny se zrychlují a navíc obě uskupení už v době svého oficiálního konce de facto neexistovala. Podobně tak žilo ještě dost dlouho hodně lidí, kteří doufali, že je to dočasné a že jak impérium, tak Beatles se dají znovu dohromady. Naděje, že se tak stane, skončily v prosinci 1980, kdy ten pomatenec zastřelil Lennona. Beatles se rozešli jako rozhádaní mladíci, sotva třicátníci, kteří by třeba jako padesátníci na věci hleděli jinak a udělali by lidem i sami sobě radost. Jak známo, zkusil to na začátku 90. let Václav Havel, skoro by to i vyšlo, ale George byl už nemocný a Ringo hrál golf, a tak zbyl jen Paul, který byl vždy trochu šplhoun.
Pro mě je rozpad Beatles událostí, jejíž význam jsem jako tehdy čtyřletý nebyl schopen docenit, přicházelo to až s lety. Vlastně jsem od mládí své city věnoval něčemu, co už neexistovalo, bylo ukončeno, čímž jsem se podobal oněm nostalgikům, kteří v takovém šestém sedmém století, uprostřed chmurného barbarství, vzdychali po jasu antiky. Samozřejmě že se s tím člověk naučí žít, ale jeho život je už navždy jaksi melancholický.
