Na první pohled tomu všechno nasvědčuje. V Římě dodnes nalezneme kostel Panny Marie Vítězné, jenž byl takto pojmenován právě na paměť bělohorského střetnutí. Na hlavním oltáři kostela byl až do požáru v 19. století uchováván obraz Adorace Krista ze Štěnovic, který byl úmyslně poškozen nekatolickými vojáky. Obraz při sobě nosil karmelitánský mnich Dominik od Ježíše a Marie, když povzbuzoval vojáky habsburské armády, aby statečně bojovali proti nepřátelům Matky Boží.
V sakristii téhož kostela najdeme plátna zobrazující bělohorskou bitvu – nepochybně proto, že byla vnímána jako rozhodující souboj mezi katolictvím a protestanstvím. To vše ale vypovídá jen o tom, jak bitvu někteří lidé vnímali, ale ne o tom, čím skutečně byla.
Pravdou je, že i přední francouzský historik Olivier Chaline se ve své velké monografii, věnované bitvě na Bílé hoře, pokusil popsat celou událost s důrazem na její náboženský rozměr. Pokusil se ukázat, jaký význam měla postava bratra Dominika pro vítězství, které muselo být pro mnohé překvapením – vždyť stavovské vojsko zaujímalo mnohem výhodnější pozici a mělo za zády oporu v pražském souměstí, ve své době jedné z největších sídelních aglomerací ve střední Evropě.
Při kritičtějším čtení si však brzy uvědomíme slabiny Chalinova sugestivního textu. Mnohé stránky popisující bitvu ve skutečnosti mají spíš románový charakter – neopírají se o hodnověrné zdroje. Ve skutečnosti nelze zjistit, jak dalece a zda vůbec měla Dominikova kázání pro vojáky nějaký význam. Nabízí se tak otázka: není tato slabost Chalinova textu symptomem iluzí, které si o dějinách vytváříme? Není za vším jen politika a zcela pragmatické zájmy jednotlivců či sociálních skupin, stejně jako dneska?
Reformace shora
Na gymnáziích se studenti dodnes učí, že důvodem k povstání byl náboženský konflikt a že po zemském sněmu roku 1617, kdy čeští reprezentanti přijali Ferdinanda Štýrského za českého krále, katolická strana začala útočně postupovat proti nekatolíkům a porušovat znění Rudolfova Majestátu. Ten dával všem obyvatelům náboženskou svobodu a občanům královských měst i královských panství přiřkl možnost stavět si dle libosti kostely pro všechna vyznání. Studenti se dále učí, že v Broumově byl evangelický kostel uzavřen, a v Hrobu u saských hranic dokonce rozbořen.
Situace však byla poněkud složitější. Když pomineme skutečnost, že broumovský kostel uzavřen vůbec nebyl, je dobré si uvědomit, že minimálně do roku 1602 měl Hrob dobré vztahy s arcibiskupem a zřejmě tu převládali katolíci. Majitelé Hrobu a Broumova, pražský arcibiskup a broumovský opat, samozřejmě nepokládali své majetky za královské panství.
V obou případech šlo o dlouholetý vrchnostenský spor, který v žádném případě nebylo možné brát jako důkaz porušování Majestátu. Spor o kostely mohl být nanejvýš záminkou, ne skutečnou příčinou rebelie.
Čeští stavové byli dlouhodobě v kontaktu s agenty z Říše, kteří měli za cíl co nejvíc oslabit pozici Habsburků v jejich dědičných zemích. Z jejich pohledu to byla typická win-win game, ve které mohli pouze získat. Přední moravský politik a český bratr Karel ze Žerotína naprosto přesně analyzoval politickou situaci a předpověděl, že tito agenti sice štvou české stavy do boje proti Habsburkům, ale v případě skutečného konfliktu jim nepomohou. Přesně to se také stalo. Jakkoli je jasné, že mnoha účastníkům povstání se subjektivně mohlo zdát, že bojují za svobodu svého vyznání, ve skutečnosti byli od začátku jen pěšáky na šachovnici celoevropské politiky.
Tyto pohnuté události byly později interpretovány historiky, kteří do jejich hodnocení promítali své náboženské přesvědčení a politické postoje. Moderní liberalismus, založený na představě o primátu jednotlivce a nezcizitelných lidských právech, ale nemusí být nejlepším klíčem k chápání toho, co se stalo dávno před rokem 1800. A to zejména tehdy, když jednotlivé procesy vytrhává z jejich původních souvislostí. Ti, kdo podněcovali české stavy k odboji vůči Habsburkům, samozřejmě vůbec nehodlali dát svobodu vyznání svým vlastním poddaným. Takzvaná reformace byla v západní Evropě většinou zaváděna shora a často násilně. Je tedy třeba odlišovat mezi propagandou – která už v době třicetileté války byla na vysoké úrovni – a reálnou politikou.
Záchrana před chaosem
České povstání skutečně uvedlo do pohybu dvě rozsáhlé koalice, které zdaleka nebyly čistě konfesijní, ale sledovaly jednoznačně politické cíle. 13 .května 1618 proběhla defenestrace a již 19 .září oblehl hrabě Mansfeld Plzeň, která neuznala vládu povstalců. Jeho armáda při tom byla financována katolíkem, vévodou savojským, a neméně katolickou Republikou benátskou. Jak vévoda, tak Benátky si tím řešili své politické účty s Habsburky. V dalším průběhu povstání si ti samí stavové, kteří před časem přijali za českého krále Ferdinanda II., zvolili za krále kalvinistu Friedricha Falckého a tím v podstatě pohřbili naděje na mezinárodní uznání své rebelie.
Bílá Hora byla jen nutným důsledkem nepromyšleného postupu českých stavů. V situaci, kdy je nepodpořila jediná velmoc, kdy se proti nim postavila i část německých protestantů a kdy se nepodařilo zastřít právní slabost celého podniku, nemělo povstání šanci proti rozsáhlé mezinárodní koalici Habsburků a jejich spojenců. Tato koalice byla natolik silná, že v dalších letech ovládla celý středoevropský prostor. Jejím skutečně rovnocenným protivníkem totiž kromě osmanské říše byla pouze katolická Francie, která ale do konfliktu vstoupila až po porážce povstání. Právě geopolitický konflikt mezi Paříží a Vídní byl osou, která určovala dění na evropském kontinentu až do Napoleona a vlastně až do roku 1918.
Nechci se pouštět do oblíbených spekulací, jak by vypadaly české dějiny v případě falckého vítězství. Dějiny jsou příliš složitým a chaotickým procesem na podobné úvahy. Poměrně dobře však lze modelovat krátkodobý vývoj. V červnu roku 1620, tedy několik měsíců před bělohorskou bitvou, navštívil Prahu vyslanec osmanské říše. Již o něco dříve bylo rozhodnuto vyslat k sultánovi poselstvo, které údajně mělo za osmanskou podporu nabídnout, že se rebelující země stanou vazaly osmanské říše. Vzhledem k výsledku bitvy se mise stala bezpředmětnou.
Je tedy možné, že bitva na Bílé hoře zachránila střední Evropu před chaosem, do kterého by se dostala, kdyby se turecká moc rozšířila za své tehdejší hranice. Bez ohledu na utrpení tisíců českých rodin, které po vydání Obnoveného zřízení zemského musely odejít do exilu, a s velkým respektem k těm, kdo svou účast v rebelii zaplatili krví, lze tvrdit, že pro české země bělohorská bitva byla spíš vítězstvím než porážkou. Představa Bílé hory jako národní katastrofy je více konstruktem historiků 19. a 20. století než historickou realitou.
