Na všech důležitých filmových festivalech se zraky profesionálů i laické veřejnosti upírají především k hlavní soutěži. Nejinak je tomu i na 67. ročníku nejstarší filmové přehlídky, která se na benátském Lidu přehoupla do druhé poloviny.
Jednou z hvězd letošního mezinárodního filmového festivalu v Benátkách se podle očekávání stala Catherine Deneuveová, která v pitoreskní komedii Potiche pod režijním vedením Françoise Ozona dokázala, že jí nechybí smysl pro sebeironii. V parodicky laděném snímku zasazeném do konce sedmdesátých let minulého století ztvárnila poslušnou manželku vykořisťovatelského továrníka, kterou k velké radosti bouřících se odborářů okolnosti přivedou od kuchyňského sporáku do manažerského křesla a posléze i na regionální politickou dráhu.
Ozonův snímek chytře pracující s přiznanou kýčovitostí se zcela jistě stane diváckým hitem ve francouzských kinech i proto, že v nelichotivých náznacích odkazuje k vyhrocené rétorice prezidenta Sarkozyho. Nadprůměrné herecké výkony nabídla i adaptace románu Harukiho Murakamiho Norské dřevo, který v melancholickém duchu vypráví o nelehkém dospívání introvertního mladíka Watanabeho na pozadí studentských bouří v Japonsku šedesátých let 20. století. Názorů na způsob, jak populární knihu správně převést do filmové podoby, se mezi novináři vyskytlo hned několik. Jednohlasné chvály se však režiséru Tran Anh Hungovi dostalo za vizuální podobu filmu, nad níž se bez nadsázky mnohdy tajil dech.
Za jednoho z dosavadních kandidátů na Zlatého lva je považováno subtilní psychologické drama Post mortem chilského režiséra Pabla Larraina. Úsporně vyprávěný příběh nešťastné lásky, jehož hlavním aktérem je samotářský zaměstnanec pitevny Mario, přibližuje atmosféru politických bouří v ulicích Santiaga de Chile roku 1973 a nástupu Pinochetovy diktatury. Paralelně se odvíjející roviny intimní a politická se setkají v brilantně zkomponované scéně, během níž se na pitevním stole ocitne sám Salvador Allende.
Názorným příkladem známého přísloví o časté odlišnosti výsledků činnosti dvou lidí, kteří se pokoušejí o totéž, je nový film Larrainova slavnějšího kolegy Juliana Schnabela Miral. Dramatický příběh dospívání palestinské dívky na pozadí izraelsko-palestinského konfliktu zklamal právě didaktičností, s níž režisér traktuje svou vlastní kombinaci „malých“ a „velkých“ dějin.
Neživotné dialogy šustící papírem tu sdělují tezovitá moudra o touze po svobodě a národní identitě. Výsledný film je o to banálnější, čím více se původem výtvarník Schnabel snaží tklivou story vyprávět atraktivní formou plnou ostrých střihů, rafinovaných barevných filtrů a detailních záběrů.
O nejsilnější festivalový zážitek se postaral americký režisér Martin Scorsese, který ovšem nakonec do Benátek nedorazil. I tak se ovšem premiéra filmu A Letter to Elia, dokumentárního portrétu proslulého režiséra Elii Kazana, který Scorsese natočil spolu s filmovým kritikem Kentem Jonesem, odehrála před zcela zaplněným největším festivalovým sálem.
Hodinový snímek plný ukázek z Kazanových filmů Na východ od ráje, V přístavu či Amerika, Amerika přináší mnoho důkazů o zásadním vlivu, který měl na vývoj filmového vyjadřování tvůrce, jehož kariéru poznamenala spolupráce s Výborem pro neamerickou činnost během smutně proslulého „honu na čarodějnice“ v polovině minulého století. Sugestivní portrétní dokument je zároveň i osobním vyznáním Martina Scorseseho, pro něhož Kazanovy filmy představovaly v dospívání důležité vodítko k vnímání okolní reality.
Od podzimu 2008, kdy Joaquin Phoenix náhle ohlásil konec herecké kariéry, se množí spekulace o upřímnosti jeho prohlášení či naopak chytrém mediálním kroku. Phoenixův švagr a sám uznávaný herec Casey Affleck po několik měsíců sledoval snahu zpustle vyhlížejícího mladíka se závislostí na marihuaně dokázat svůj talent pro hip hop, jedinou uměleckou disciplínu, která mu dle vlastních slov umožňuje být sám sebou.
Výsledkem je dokument I’m Still Here, uvedený v Benátkách mimo soutěž, jehož pochybná autenticita uvedenou polemiku posiluje. Ať už je to myšleno upřímně, nebo ne, divák si nemůže nepoložit otázku, proč by jej měl vůbec zajímat zápas o uměleckou integritu exhibujícího a psychicky nevyrovnaného jedince, jehož představa o vlastní výjimečnosti se přinejmenším neshoduje s realitou.
Sedmašedesátý ročník benátského festivalu končí tuto sobotu.
***
Nadprůměrné herecké výkony nabídla i adaptace románu Harukiho Murakamiho Norské dřevo, který v melancholickém duchu vypráví o nelehkém dospívání introvertního mladíka Watanabeho na pozadí studentských bouří v Japonsku
O nejsilnější zážitek se postaral americký režisér Martin Scorsese, který ale nakonec do Benátek nedorazil. I tak se však premiéra filmu A Letter to Elia, dokumentárního portrétu Elii Kazana, odehrála před zcela zaplněným sálem.
O autorovi| KAREL OCH, Autor je programový ředitel Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary
