Šestaosmdesátiletý Troell připravuje nový film a jezdí na filmové festivaly diskutovat o svých již natočených snímcích. Na probíhající Letní filmové škole v Uherském Hradišti jeden z velikánů švédské kinematografie zůstal nejdéle ze všech hostů a představil pět svých celovečerních titulů, včetně slavných Vystěhovalců nebo zatím posledního životopisného dramatu Poslední věta.
LN: Za svůj život jste musel navštívit už spoustu festivalů. Jak se vám líbí Letní filmová škola, která je docela specifická?
Existuje více festivalů jako tenhle, menších, kde jde především o vášeň pro film. Upřímně je mám mnohem radši. V Česku jsem už byl v roce 1994, také v rámci tohoto festivalu. Letos mi tu jeden fanoušek dal fotku z akce, kde se slavily moje narozeniny. Tenkrát i letos jsem tu k nim dostal dort.
LN: Letos se tu kromě vašich filmů představuje i celá švédská kinematografie. Jak se vám zamlouvá výběr místních dramaturgů
Moc. Jen jsem neměl tolik příležitost chodit do kina. Viděl jsem tu hlavně snímky svého dávného přítele Daniela Bergmana, s nímž jsem se tady setkal poprvé po deseti letech. Také mám radost, že jsem v Hradišti konečně potkal filmového vědce Erika Hedlinga, který pro festival sestavoval sekci o sociálním státu, kam zařadit i můj snímek Pohádková země. Vždycky psal o mých filmech hezky.
S pozváním mi poslali návrh šesti filmů. Bylo mi líto, že na něm chybí jeden z mých novějších, Věčné okamžiky, tak jsem ho vyměnil za starší titul Ten musí jít z kola ven, který vyhrál Berlinale. Vyhodil jsem i pokračování Vystěhovalců, aby se tu mohl ukázat Il Capitano. Měl se tady promítat ještě Let orla, ale ve Švédském filmovém institutu zrovna probíhá jeho digitální rekonstrukce.
Švédské filmy o migraci, komedie i dramata nabízí Letní filmová škola |
LN: Na Filmovce jsme viděli i váš poslední film Poslední věta. Při diskusi pak padlo, že se chystáte znovu točit.
Nepamatuji si, že bych prohlásil, že Poslední věta bude můj poslední film, i když jsem to asi někde říct musel. Nikdy si ale při natáčení neříkám, že dělám svůj poslední film. Doufám, že budu točit, dokud mi to hlava a tělo dovolí. Nový film bude biografický, o uznávané finské umělkyni Helene Schjerfbeckové, která žila v letech 1862 až 1946. Chceme se zabývat posledními roky jejího života doprovázenými vzpomínkami na její dětství a mládí.
LN: Takže v něm bude opět druhá světová válka jako v Poslední větě, která vypráví o novináři a odpůrci Hitlera Torgnym Segerstedtovi?
Ano, ale jen nepřímo. Soustředíme se hlavně na to, jak Helene v roce 1944 musela opustit Finsko, které bojovalo s Ruskem, a na popud svého manažera odjela do Švédska. Válku samotnou ale tematizovat nechceme.
LN: Jak vzpomínáte na válku vy? Když vypukla, bylo vám osm let.
Žili jsme v Malmö, které leží blízko Dánska, ve vzduchu tak visela hrozba okupace, bombardování, měli jsme strach. Devátého dubna 1940 došlo k německé okupaci Dánska i Norska, 11.dubna mě, mého bratra a matku evakuovali do Smalandu, švédského regionu, kde je hodně lesů a málo lidí. Na ten čas vzpomínám jako na klidný a pěkný. Hráli jsme si v lese, mohli rybařit. Otec zůstal v Malmö, dál pracoval jako zubař a měl starosti, aby uživili rodinu, i z válečné situace. To jsem se ale dozvěděl, až když jsem se vrátili.
LN: Ve Smalandu se odehrává i váš slavný film Vystěhovalci. Jeho populární předlohu jste si na rozdíl od většiny Švédska přečetl, až když vás její autor Vilhelm Moberg požádal, abyste ji zfilmoval. Proč jste ji nečetl dříve?
Ne proto, že bych nečetl vůbec, ale asi jsem prostě preferoval jiné knihy. Když jsem si Vystěhovalce pak přečetl, pochopil jsem, jak jsou ty knihy dobré. Až moc na to, aby se daly zfilmovat.
LN: Vaše dvoudílná adaptace se ale povedla natolik, že vás pozvali točit do Hollywoodu. Tam jste ovšem dlouho nezůstal.
S filmovým studiem Warner Bros. jsem uzavřel smlouvu na tři snímky. V té době jsem od nich pobíral stálý příjem. Ale zjistil jsem, že práce v Hollywoodu je kreativně dost omezující. Také se mi tam nechtělo žít. Tak jsem se rozhodl odejít.
LN: Kromě Vystěhovalců měl velký vliv na vaši kariéru i Ingmar Bergman. Jak konkrétně?
Bergman byl pro mou tvorbu velmi důležitý, hlavně jako velká inspirace. Nesouhlasím s režiséry jako Roy Andersson, kteří se proti Bergmanovi vymezovali a připadalo jim, že zabírá ve švédském filmu moc prostoru. To mi přijde jako klasický oidipovský komplex, rebelství vůči otci. I když jsem Bergmana znal osobně jen málo, jen jsme si párkrát telefonovali a párkrát jsme se krátce viděli, choval se ke mně vždy velmi otevřeně a velkoryse.
LN: Na rozdíl od jeho syna Daniela Bergmana se na Filmovce minete se zástupcem současné generace úspěšných švédských filmařů Tarikem Salehem, který letos vyhrál Sundance s krimi Případ Nile Hilton. Sledujete nový švédský film?
Už pár let se v něm moc neorientuji. Když už jdu někdy do kina, vybírám si to nejzajímavější, což nebývají švédské snímky, čímž je však nechci hanit. Třeba Vyšší moc se mi moc líbila a její tvůrce Ruben Östlund mi přijde jako režisér zajímavý.
