Zrušení koncesionářských poplatků je rozumný, žádoucí, třebaže vcelku bezvýznamný krok, který by se měl prosadit. Právní úprava dospěla do stadia, kdy je každá domácnost v zemi automaticky považována za koncesionáře, dokud neprokáže opak, a současně se vlastnění počítače považuje za rovné vlastnění televize či rádia. Slovo koncesionář ztratilo jakýkoli smysl a stejně tak nemá smysl, aby televize a rozhlas separátně naháněly všechny obyvatele, když už je nahánějí finanční úřady. Je ovšem třeba rozptýlit dva nejdůležitější mýty, které se ke zrušení poplatků vážou.
Mýtus první: na změně ušetříme. Ano, ale rozhodně ani zdaleka ne každý z nás ušetří 2160 korun za rok, jak nám to líčil v kampani před eurovolbami Edvard Kožušník z ODS. Veřejnoprávní média ušetří pár set milionů korun, které vynakládají na naše pronásledování. Ale místo nás bude ČT a ČRo platit stát - a ten platíme my.
Mýtus druhý: změna ohrozí nezávislost veřejnoprávních médií. Ta ale budou na státu závislá úplně stejně jako teď, kdy stát stanovuje výši koncesionářských poplatků. Politici se už dnes snaží zasahovat do vysílání; rádioví a televizní šéfové se už dnes s politiky obezřetně kamarádí. Teď budou jen stejní lidé rozhodovat o penězích podle jiného vzorce. Existuje tu namátkou Český telekomunikační úřad, Komise pro cenné papíry, Energetický regulační úřad a koneckonců celé soudnictví, které je na státu nominálně nezávislé, aniž by někoho napadlo, že by tyto instituce měly vybírat koncesionářské poplatky. Veřejnoprávní média jen přijdou o svou anomálii.
***
Čtěte „Senát chce zrušit...“ na stranách 1 a 13
