Nedávno jsem četl článek, jehož autorka začala hned zkraje vyprávět o své přítelkyni, která si ve své vile nechala pokrýt starou podlahu z ušlechtilého leštěného kamene jakousi zelenou gumovou podlahovinou, aby se její batole při pádu na zem příliš neuhodilo. Následovala úvaha, zda jsme v ochraně dětí nezašli moc daleko. Jestli ta snaha vytvořit jim dokonale bezpečné a ve všech ohledech blahodárné životní prostředí není zaprvé marná a zadruhé ještě kontraproduktivní. Myšlenka, že děti, které byly zvyklé dopadat do měkkého, nakonec dopadnou nejbolestivěji, se tak nějak
Kresba
nabízí sama. A když povedeme svoje přemítání tímhle směrem dál, možná se nám bude zdát, že jsme poprvé nalezli odpověď na zvláštní soubor otázek, s nimiž jsme si pohrávali už mnohokrát: jak je možné, že jsme přežili dětství bez cyklistické přilby? A jak to, že jsme nevypili nějaký agresivní čisticí prostředek, když tehdy žádný nebyl opatřen bezpečnostním uzávěrem?
„No přece právě díky tomu!“ Napadne nás.
„Rány nás vycvičily, zvykli jsme si, že věci kolem nás mohou být bolestivé a nebezpečné.
Naučili jsme se bdělosti a ostražitosti.“
Takové úvahy člověka snadno strhnou a pak nikdy neví, jestli to ukočíruje a neskončí u bláznivého závěru, že ho v dětství někdy za normalizace zocelila i absence dětských sedaček a airbagů.
Samozřejmě že hledání toho správného poměru věcí v životě, které jsou pokryté měkkou gumovou pěnou, a věcí, které už ne, je bezvýchodné a absurdní. Pohybuje se mezi situací jako z nějakého morbidního románu z devatenáctého století, kde si caparti dobře zapamatují, že není dobré naklánět se přes okraj studny, poté, co tam najdou utopeného Pepíka od sousedů, a situací jako z nějakého cool dramatu, kde se caparti snaží utopit dobrovolně, jen aby nemuseli žít se svými neurotickými, přehnaně ochranitelskými rodiči, kteří je drží v pomyslné polstrované cele.
Autorka článku s názvem Modern Parenting (Moderní rodičovství) jde ovšem ještě dál: do doby těhotenství. Tam řeší nastávající rodiče stejný problém, jen se musejí podstatně víc spoléhat na rady odborníků. Tady článek – vyšel ve víkendové příloze Financial Times – škodolibě zmiňuje jakousi vědeckou studii, která zkoumala děti matek, které kouřily během těhotenství crack. A tyhle děti si v téhle studii vedly – co do zdraví a inteligence – stejně dobře jako děti netoxických matek. Pak ukazuje na nedávný výzkum britských vědců, z něhož vychází, že mírné popíjení alkoholu během těhotenství dětem neškodí, ba naopak, děti matek, které i v požehnaném stavu občas nějaké to malé množství alkoholu upily, byly v zásadě o trošičku chytřejší než děti abstinentek. Odtud přejde hromadám populárně-odborných knih o těhotenství, které se zabývají otázkami, jak ovlivní intelekt dítěte to, když nastávající matka začne jíst více ryb, nebo řeší to, jak moc by se měla stresovat (jakýsi odborník v jedné takové knize potvrzuje, že moc stresu v těhotenství dítěti škodí, ale moc málo stresu také.)
Článek pomocí několika dalších knih a vědeckých výzkumů ještě několikrát sofistikovaně dokáže, že žádné bezchybné prostředí pro život dětí neexistuje, a končí nevyhnutelným závěrem, že rodiče by se měli tak nějak rezignovaně uklidnit, „nalít si drink... a nechat nedokonalý vesmír a své nedokonalé děti, aby mohly být samy sebou“.
Možná by list mohl časem publikovat výsledky vědecké studie o tom, jak si vedou děti matek, co četly tenhle článek.
O autorovi| Ondřej Formánek, redaktor Pátku ondrej.formanek@lidovky.cz
