Před čtyřiceti lety skončila nigerijská občanská válka. Tehdejší Československo v průběhu konfliktu, který si vyžádal statisíce převážně civilních obětí, sehrálo dvojakou úlohu. Nejdřív zbraněmi pro obě strany přililo oleje do ohně, potom vyhlásilo embargo – aby nakonec do země dodalo další výzbroj.
Ještě na začátku 60. let se zdálo, že nezávislou Nigérii čeká zářivá budoucnost. Z demokratických voleb vzešla koaliční vláda zahrnující zástupce muslimského severu stejně jako křesťanského jihu. Na hospodářském úspěchu se chtělo podílet i Československo, které tu mělo zájmy už před válkou – v nigerijském Sapele působila pobočka firmy Baťa. K nigerijským baťovákům patřil také Festus Okotie-Eboh, úspěšný podnikatel a federální ministr financí. Ačkoli se ze studií v Československu vrátil jako přesvědčený antikomunista, pomohl zřídit v Lagosu československé velvyslanectví a do Prahy přijel s první nigerijskou delegací. Brzy už v Praze studovalo několik desítek Nigerijců, většinou příslušníků východonigerijských protestantských církví.
Nigerijská demokracie se zhroutila při vojenském převratu v lednu 1966, kdy byl zavražděn i ministr Eboh. Organizátory puče byli mladí důstojníci převážně z východního kmene Ibo. Další „protipřevrat“ v červenci téhož roku ale vynesl na vrchol Jakubu Gowona, který se, ač sám křesťan, opíral hlavně o muslimy z řad severních Hausů a Fulbů. Následovaly pogromy proti Ibům. Země zachvácená etnickou nenávistí směřovala ke katastrofě. Nejsilnější byly odstředivé tendence ve Východní provincii. Námluvy s Biafrou Nezávislost Biafry byla formálně vyhlášena 30. května 1967. Archivy ale ukazují, že rozhodnuto bylo už několik měsíců předtím. 23. února navštívil hlavní město Východu Enugu československý velvyslanec Vítězslav Wagner. Vojenský guvernér podplukovník Odumegwu Ojukwu Wagnera pozval na tajné jednání, kde prohlásil, že pokládá odtržení své provincie za naprosto nevyhnutelné. „Dle jeho vyjádření jsem třetím titulářem, kterého o tom informoval,“ napsal do Prahy Wagner. Ojukwu přednesl dlouhý seznam návrhů vzájemné spolupráce. Československo mělo Biafře prodat tiskárnu novin a zbraně a také vytisknout biaferské bankovky. Charismatický Ojukwu, absolvent historie na Oxfordu, který v rozhovoru srovnával Nigérii s rakousko-uherským mocnářstvím, na československé diplomaty silně zapůsobil. Ambasáda v Lagosu informovala, že v případě rychlého navázání vztahů získá Československo v novém státě výsadní postavení.
Jako představitel Biafry přijel do Prahy několikrát profesor historie Kenneth Dike. Už při návštěvě v březnu 1967 byl vybaven osobními dopisy, které Ojukwu adresoval československým představitelům. Jednal také na ministerstvu zahraničí a v podniku zahraničního obchodu Omnipol, který byl monopolním vývozcem zbraní. Biaferského posla podpořil také náměstek ředitele ČTK Lubomír Fišer, který v dopise prvnímu tajemníkovi strany a prezidentu Antonínu Novotnému navrhl najít způsob navázání vztahů s Biafrou. Novotný však rozhodl se stanoviskem ještě vyčkat.
To však nebránilo Omnipolu v obchodech. Na konci června nakoupila v Československu holandská firma Animo pancéřovky, minomety, polní děla a další pěchotní výzbroj za 2,5 milionu dolarů. Ačkoli se prokazovala zmocněním nigerijské vlády, v Praze dobře věděli, že zbraně jsou ve skutečnosti určeny pro Biafru. Choulostivý obchod (výzbroj byla vypravena v anonymních obalech a po složení částky v hotovosti) osobně schválil Antonín Novotný. Kdyby se věc prozradila, mělo ministerstvo zahraničního obchodu argumentovat tím, že Animo dodává zbraně i Nigérii. Holandská firma tehdy zprostředkovala také prodej prvních šesti československých letadel L-29 Delfín federálnímu nigerijskému letectvu. Jihoafričtí žoldnéři na Delfínech Na začátku války vnikly biaferské jednotky do sousední Středozápadní provincie. Na okamžik se zdálo, že možná obsadí Lagos. Ze Středozápadu je federální armáda vytlačila až v září 1967. V té době se na stranu federální vlády přidala Moskva. Dodávat zbraně Biafře měl teď Omnipol zakázáno, chystal se ale vydělat dodávkami dalších letadel L-29 Nigérii. Z prvních šesti si nechalo nigerijské letectvo dva letouny přepravit československými piloty až do Lagosu, aby byly k dispozici co nejdříve.
Ani jedna z válčících stran do té doby neměla moderní letectvo. Československé Delfíny tak prudce vychýlily rovnováhu sil. „Letadla L-29 zničila čs. raketami a bombami téměř celé letecké síly Biafry, rozbila její letiště a vyřadila obrněné vozy francouzské výroby,“ psal zpravodaj ČTK v Lagosu Vojtěch Maxa. Federální armáda rychle ztratila zájem o mírová jednání. Maxa upozorňoval, že biaferští Ibové představují nejlevicovější část Nigérie, zatímco federální vláda se opírá hlavně o zaostalý feudální Sever. Podobně vyzněly i varovné zprávy československé ambasády v Lagosu, ty však většinou končily na ministerstvu. Podávat nepřikrášlené zprávy špičkám aparátu ÚV KSČ ale tehdy měli uloženo novináři v zahraničí. Důvěrné informace Vojtěcha Maxy byly pro ministerstvo zahraničí a Omnipol zvláště nepříjemné. Na konci září zpravodaj ČTK zjistil, že Nigérie nakupuje další Delfíny. Varoval, že českoslovenští technici na nigerijských letištích jsou v „postavení žoldnéřů, i když přímo nezasahují do bojových akcí“. Proti dodávkám také protestovali někteří intelektuálové, například spisovatel Wole Soyinka. „Podle Soyinky vyvolaly čs. dodávky zděšení a naléhavou žádost další dodávky zdržet,“ psal do Prahy tiskový atašé Štumpf. Krátce nato byl pozdější nositel Nobelovy ceny v Nigérii uvězněn.
Při vývozu letounů L-29 do jiných států zajišťovalo Československo obvykle také výcvik místních pilotů. V Nigérii to tak nebylo, a proto byla nasnadě otázka, kdo vlastně Delfíny v bojových akcích pilotuje. Na začátku října 1967 Vojtěch Maxa informoval o tom, že v kokpitech československých letadel sedí bílí žoldnéři. „Nový je údaj, že pět ze sedmi žoldnéřských pilotů jsou jihoafričtí občané.“ S ostrakizovaným režimem jihoafrického apartheidu přerušila Praha čtyři roky předtím veškeré kontakty. Tvrzení, že vývoz letounů byl finančně výhodný, zpochybnil Maxa zjištěním, že zprostředkovatel si za kontrakt naúčtoval stoprocentní přirážku. Mnozí kritizovali prohlášení, že dodávka letounů je „čistě komerční záležitost“, a ptali se, v čem je potom rozdíl mezi „socialistickým“ Československem a koloniální Británií. Nejtvrději se do Československa obula propaganda biaferského rozhlasu. Společnost československo-biaferského přátelství v Enugu uspořádala demonstraci s nápisy typu „Českoslovenští soudruzi, proč chcete zabíjet naše děti?“. „Po nasazení československých letadel a raket a bombardování východonigerijských měst biaferský rozhlas obvinil československou a sovětskou vládu ze zrady revoluce, principů marxismu a proletářského internacionalismu,“ informovala ambasáda v Lagosu. „Sovětští přátelé k tomu uvádějí, že v biaferském rozhlase působí novinář, který vystudoval v Moskvě.“
Zprávy o tom, že Delfíny bombardují v Biafře civilní cíle, posléze přiměly ministerstvo zahraničí, aby v listopadu 1967 a znovu v lednu 1968 poslalo československého velvyslance v Lagosu Wagnera intervenovat u nigerijského vůdce Jakubu Gowona. Výsledkem obou setkání však byl pravý opak – Gowon si pochvaloval, jak Delfíny skvěle fungují, a Wagner s ním projednal příjezd techniků k obsluze letadel.
Ani Delfíny nezabránily několika zoufalým biaferským pokusům o vzdušnou protiakci. V říjnu 1967 se nad Lagosem objevil biaferský dopravní letoun Fokker. Improvizovaný pokus o bombardování – bomby prý posádka shazovala ručně – skončil pádem letadla. Shodou okolností skončila část trosek na československém území – na pozemku velvyslanectví. „Zazněla siréna, dělostřelecká střelba a pak velká rána. Venku jsme uviděli hořící zbytky letadla,“ říká tehdejší III. tajemník československé ambasády Jiří Slavík. „Na dvoře jsem našel mrtvé tělo. V bytě šifranta skončila další mrtvola v biaferské uniformě.“ V areálu ambasády její pracovníci našli těla celkem pěti z osmi členů posádky letounu.
Pád Antonína Novotného v lednu 1968 znovu zamíchal kartami československé zahraniční politiky. V dubnu 1968 o vývozu zbraní jednalo předsednictvo ÚV KSČ. Ačkoli obě události dělila jen krátká doba, z hlediska společenského vývoje v Československu šlo téměř o světelné roky. Až do té doby československý tisk fungoval hlavně jako hlásná trouba stranického vedení. Nyní v atmosféře pražského jara jako by se redakce československých médií utrhly ze řetězu. Zpráv o civilních obětech vojenských dodávek do Nigérie, které byly ještě nedávno přísně tajné, teď byly plné noviny. O odvrácené tváři války informoval Reportér, Literární listy, rozhlas i televize. Autory příspěvků byli novináři Jiří Harrer, Věra Šťovíčková a v neposlední řadě i z Východu pocházející Nigerijci studující v Československu. Pod pseudonymy Karel Pavlas a Jiří Vorský publikoval také diplomat Eugen Štumpf.
Ministr zahraničního obchodu František Hamouz předložil na jednání obvyklá zdůvodnění – letadlo L-29 je jen cvičný letoun a jeho vývoz je devizovým přínosem. Šlo minimálně o polopravdy. Delfíny byly dodávány se zařízením na shazování bomb a odpalování raket. Nigérie letouny uplatnila přímo v boji. Součástí první dodávky bylo také 600 bomb a 600 raket. Ti, kdo viděli bombardování stodvacetikilovými tříštivotrhavými bombami OFAB-100, si na „cvičný“ charakter letounu udělali vlastní názor. Mnohem víc než státní kasa na obchodu profitoval zprostředkovatel. Nové reformní vedení KSČ pod vlivem veřejné kritiky rozhodlo Omnipolu další dodávky Nigérii zakázat.
Zatímco většina konfliktů ve třetím světě se polarizovala na ose studené války, na konci roku 1967 se velmoci začaly předhánět v nadbíhání nigerijské vládě. Zbraně dodávala ve velkém Moskva, o to důraznější podporu poskytl také Londýn. Britského ministra zahraničí Michaela Stewarta dobová karikatura zobrazuje, jak míří puškou na biaferské dítě se slovy: „Když ne já, udělal by to někdo jiný.“ Podobně i Omnipol argumentoval tím, že českoslovenští letečtí experti v Nigérii zaplní prázdné místo po západoněmeckých specialistech.
Pro Kreml další doklad zrady Jestli československé dodávky v létě 1967 pomohly mašinerii nigerijské občanské války rozhýbat, zapůsobilo rozhodnutí zastavit vývoz zbraní do Nigérie z dubna 1968 jako precedent přesně v opačném směru. Když i komunistický stát zavedl z humanitárních důvodů embargo, měly to se zdůvodňováním vlastních dodávek těžší i západní demokracie. O několik měsíců později bylo podobné opatření uplatněno také Nizozemskem, Itálií, Francií a Belgií. Výzbroj ale dál dodávali Sověti. Zprávy, že československý tisk kritizuje zabíjení civilistů v Biafře a že se v Československu chystá založení spolku biaferských studentů, pomohly přesvědčit Kreml, že Praha opouští linii jeho politiky.
Československé velvyslanectví v Lagosu nebylo v postoji k válce zdaleka jednotné. Někteří diplomaté sympatizovali s Biafrou, jiní argumentovali zachováním hranic v postkoloniální Africe. Sovětská okupace Československa v srpnu 1968 je všechny – včetně příslušníků rozvědky – sjednotila. „Žádáme s nejlepšími úmysly: odvolejte své jednotky z ČSSR!“ stálo v jejich protestní rezoluci. Záhy se ovšem Československo vracelo do role poslušného sovětského satelitu. Nezávislý názor na konflikt byl obětován v lednu 1969, kdy premiér Oldřich Černík rozhodl o obnovení vojenských dodávek nigerijské vládě.
Válka se mezitím dál protahovala. Federální armáda v roce 1968 odřízla námořním výsadkem Biafru od pobřeží a obsadila ropná pole v deltě Nigeru. Jádro biaferského území, plné hladovějících uprchlíků, však zůstávalo dlouho nepokořeno. Sověti blokovali zahájení činnosti týmu pozorovatelů. V Lagosu se vyprávěl vtip, že polský člen týmu je na cestě – jen se svým tankem uvízl někde v Československu. Nakonec vyčerpaná biaferská armáda přívalu federálních sil podlehla. Krátce po kapitulaci dostala Praha dopis, v němž nigerijský vůdce Gowon psal o zásluze Omnipolu o výsledek války. Naděje na sblížení Nigérie s komunistickým blokem však zůstaly nesplněny a Gowonova vláda o pět let později padla za oběť dalšímu převratu.
***
Zatímco většina konfliktů ve třetím světě se polarizovala na ose studené války, na konci roku 1967 se velmoci začaly předhánět v nadbíhání nigerijské vládě. Zbraně dodávala Moskva a podporu poskytl také Londýn.
Archivní fondy Národní archiv, Praha fond Kancelář 1. tajemníka ÚV KSČ Antonína Novotného – Nigérie (k. 154) Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR Fond Teritoriální odbor – tajné, Nigérie 1965–1969 Vojenský ústřední archiv Fond MNO, 1967, 1968
Nigerijská občanská válka (1967—1970) Boj mezi centrální vládou a odtrženou republikou Biafra si vyžádal přes milion převážně civilních obětí. Mnohé z nich zabily zbraně vyrobené v Československu, zejména cvičné letouny L-29 Delfín, které centrální vláda používala k bombardování nepřátelských měst.
O autorovi| Karel Sieber, Autor (* 1978) k tématu vydal knihu Československo a subsaharská Afrika 1948–1989 (2007). historik
