Před 400 lety vyšla Keplerova Astronomia nova
Počátkem letošního roku byl v Praze slavnostně zahájen Mezinárodní rok astronomie. Na rok 2009 připadl kvůli dvěma přelomovým hvězdářským událostem v roce 1609. Galileo Galilei sestrojil dalekohled (a jako první ho namířil k obloze) a Johannes Kepler (načínající tehdy desátý rok pobytu v Praze) vydal spis Astronomia nova s dvěma zákony oběhu planet (třetí objevil roku 1618 v Linci).
Před dvěma týdny jsem připomněl první z událostí, dnes přichází na řadu druhá.
Do Prahy se Kepler (přesvědčený heliocentrista) přistěhoval v říjnu roku 1600 na pozvání geocentristy Tychona Braha (nejlepšího hvězdáře pozorovatele doby předdalekohledné). V září 1601 je jmenován dvorním matematikem císaře Rudolfa II. V říjnu 1601 Brahe umírá a Kepler se dostává k jeho drahocenným záznamům o obězích planet.
Čím víc však nad nimi hloubal a počítal, tím víc se mu Mars rozcházel se třemi základními předpoklady Koperníkovými: s rovnoměrným pohybem planet a jejich kruhovými drahami i s umístěním středu soustavy do středu dráhy Země. Napřed se Kepler vyrovnal s první podmínkou – už koncem roku 1601 zjistil, že rychlost planety se mění tak, že úsečka spojující Slunce a planetu opisuje za stejný čas stejné plochy. Dnes tento druhý Keplerův zákon zní takto: „Plochy opsané průvodičem planety za stejný čas jsou stejné.“
S tvarem dráhy to bylo těžší. Kepler napřed počítal ovály, ale i těm se rudá planeta ubránila. Až koncem roku 1604 v dopise německému kolegovi Davidu Fabriciovi udiveně píše: „Vychází to tak, jako by dráha Marsu byla elipsa...“
Jakmile si uvědomil tohle, šlo to jako po másle. Kepler totiž na rozdíl od Koperníka chápal, že Slunce nemůže spočívat v bodě vyhovujícím pouze jedné planetě (původně Zemi), ale v místě geometricky významném pro dráhy planet všech...
A je tu první Keplerův zákon: „Planety se pohybují v elipsách, v jejichž společném ohnisku je Slunce.“
Úsilí osmdesáti generací astronomů o poznání tvaru dráhy planet je završeno. Navzdory jejich skvělosti však nastávají potíže se zveřejněním těchto objevů.
Napřed se čeká na souhlas syna Tychonova (jehož duševní vlastnictví Kepler částečně využil), potom pro změnu chybějí peníze na tisk, konečně i sám tisk takového opusu je mimořádně náročný. Dílo o sedmdesáti kapitolách, s názvem začínajícím slovy Astronomia nova (celý titul dle tehdejších moresů zabíral několik řádků), bylo nakonec vytištěno až roku 1609 v Heidelbergu (štočky s vyobrazeními vznikly v Praze).
V předmluvě autor uvažuje o pohybech a silách vázaných na hmotu Slunce a planet, čímž se dost přibližuje ideji gravitace (žel, už se k tomu nevrátí, a objev gravitačního zákona tak přenechá Newtonovi).
Kniha se objevila na jarním knižním veletrhu ve Frankfurtu nad Mohanem (za pět dukátů), ale to víme až z první zachované písemné zmínky o ní – z Keplerova dopisu anglickému kolegovi Thomasi Harriotovi z 1. září 1609 (sám autor ji v té době ještě neměl v ruce).
Jelikož tento budoucí bestseler, zřejmě nejvýznamnější vědecký spis pražského původu, vznikl takříkajíc „ve služebním poměru“, autor (jakkoli se jeho služné pravidelně opožďovalo či nepřicházelo vůbec) neměl nárok na žádný honorář.
