Black Rebel Motorcycle Club (BRMC) jsou opravdoví rock’n’rolloví romantici. Všechny ty křiváky, stylizace na fotografiích, nakonec i název přejatý z filmu Divoch s Marlonem Brandem. Když společně s The Strokes a dalšími podobnými kapelami vystoupili na začátku století na světlo boží, byli naplněním naděje, že všechnu hudbu ještě nezavřeli producenti do klecí počítačů a že pořádně „nařvaná“ kytara má pořád co říct.
Dnes jsou BRMCvpozici veteránů už plně revitalizované rockové scény a přitom zůstávají pořád stejnými bojovníky za regres. U jejich prvních desek se mluvilo o energií skvěle napěchovaném začátku něčeho slibného, co po prvotním stádiu inspirovanosti přejde k osobitému výrazu. Ten se ale dostavil jen zpola.
Ano, i teď, stejně jako na minulých deskách, BRMC občas „osobitě“ mixují odlehlé styly a prvky a je docela zábavné jednotlivé složky dešifrovat. Jako když třeba Echo začne basovým motivem, který nemůže upomenout na nic jiného než Reedovu Walk on the Wild Side, a vyvrcholí ve zvukové stěně jak z produkce Phila Spectora.
Black Rebel Motorcycle Club
Naproti tomu v řadě nových písní se BRMC už neobtěžují s nějakými mixy. Po varhanním úvodu Circus Bazooko prostě čekáte, že se nemůže ozvat nic jiného než hlas Jima Morrisona. Písničky Question of Faith a Calling Them All Away vycházejí z „šedesátkového“ vynálezu raga rocku ovlivněného indickou hudbou, ale není v nich nic navíc. Totéž platí o vyvolávání duchů psychedelie v Ninth Configuration.
Nejlepší jsou BRMC tam, kde nevycházejí z ničeho konkrétního. Prostě jenom otočí volume na aparatuře nadoraz, sešlápnou zkreslující krabičky, nasadí zlověstnou basovou figuru, hybný rytmus, splaší se jim kytara a znějí už zase jako parta zrovna vylezlá z garáže. Což je ale jen případ tří písní: Spook, King of Bones a Little Thing Gone Wild. Ale velmi uvěřitelní jsou i v temné baladě Haunt, asi nejpatrnějším vlivu producenta alba, kterým byl slavný Nick Launay, mimo jiné dlouholetý producent Nicka Cavea.
Rock’n’roll pomohli spasit. Možná by teď on měl pomoci jim.
