8. února 2018 14:30 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Black Rebel Motorcycle Club jsou pořád romantici rock'n'rollu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Black Rebel Motorcycle Club | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Black Rebel Motorcycle Club | foto: BRMC

Před dvaceti lety byli jedněmi z těch, kdo měli spasit rock'n'roll. Teď vydali kalifornští Black Rebel Motorcycle Club osmé album – Wrong Creatures. Rock je dávno spasený, ale jiskra jejich hudby jako by trochu pohasínala.

Black Rebel Motorcycle Club (BRMC) jsou opravdoví rock’n’rolloví romantici. Všechny ty křiváky, stylizace na fotografiích, nakonec i název přejatý z filmu Divoch s Marlonem Brandem. Když společně s The Strokes a dalšími podobnými kapelami vystoupili na začátku století na světlo boží, byli naplněním naděje, že všechnu hudbu ještě nezavřeli producenti do klecí počítačů a že pořádně „nařvaná“ kytara má pořád co říct.

Dnes jsou BRMCvpozici veteránů už plně revitalizované rockové scény a přitom zůstávají pořád stejnými bojovníky za regres. U jejich prvních desek se mluvilo o energií skvěle napěchovaném začátku něčeho slibného, co po prvotním stádiu inspirovanosti přejde k osobitému výrazu. Ten se ale dostavil jen zpola.

Ano, i teď, stejně jako na minulých deskách, BRMC občas „osobitě“ mixují odlehlé styly a prvky a je docela zábavné jednotlivé složky dešifrovat. Jako když třeba Echo začne basovým motivem, který nemůže upomenout na nic jiného než Reedovu Walk on the Wild Side, a vyvrcholí ve zvukové stěně jak z produkce Phila Spectora.

Black Rebel Motorcycle Club

Black Rebel Motorcycle Club

Naproti tomu v řadě nových písní se BRMC už neobtěžují s nějakými mixy. Po varhanním úvodu Circus Bazooko prostě čekáte, že se nemůže ozvat nic jiného než hlas Jima Morrisona. Písničky Question of Faith a Calling Them All Away vycházejí z „šedesátkového“ vynálezu raga rocku ovlivněného indickou hudbou, ale není v nich nic navíc. Totéž platí o vyvolávání duchů psychedelie v Ninth Configuration.

Nejlepší jsou BRMC tam, kde nevycházejí z ničeho konkrétního. Prostě jenom otočí volume na aparatuře nadoraz, sešlápnou zkreslující krabičky, nasadí zlověstnou basovou figuru, hybný rytmus, splaší se jim kytara a znějí už zase jako parta zrovna vylezlá z garáže. Což je ale jen případ tří písní: Spook, King of Bones a Little Thing Gone Wild. Ale velmi uvěřitelní jsou i v temné baladě Haunt, asi nejpatrnějším vlivu producenta alba, kterým byl slavný Nick Launay, mimo jiné dlouholetý producent Nicka Cavea.

Rock’n’roll pomohli spasit. Možná by teď on měl pomoci jim.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky