Intenzivně blogující Sulík měl sice mezi internetovým lidem tisíce věrných nadšenců, ale mnozí z nich by ho tehdy na ulici byli jen těžko schopni identifikovat. Na co tedy další bezvýznamnou straničku, která kromě odvodového bonusu, jediného velkého Sulíkova tématu, s ničím novým nepřichází?
Doma však není prorokem ani novinář. V eurovolbách dělilo Svobodu a Solidaritu od zisku jediného poslance ve Štrasburku jen pár hlasů a „sulíkovce“ od té doby nejde ignorovat.
Novináři původně odhadovali, že Sulík bude oslovovat především voliče Dzurindovy SDKÚ. Opět omyl. Podle průzkumů loví Sulík z velké části ve vodách Směru premiéra Roberta Fica.
Kdo je vlastně tento pán? Jeho rodina emigrovala do Německa, když mu bylo dvanáct let. Mladý Sulík se však nechtěl vzdát československého občanství a těsně po revoluci se jako dvaadvacetiletý vrátil na Slovensko. V Německu ho sice čekala kariéra pilota v Lufthanse, jeho však lákalo podnikání. Založil firmu FaxCOPY.
Později se jako už dobře zabezpečený podnikatel začal nudit a když mu bylo třicet, přihlásil se na denní studium nepříliš kvalitní Ekonomické univerzity v Bratislavě. Chtěl mít totiž ukončené vysokoškolské vzdělání. Jenže Sulík tam nezahálel, po dobu studia se vrhnul na svoji vášeň - daně a odvody. Jako čtyřiatřicetiletý student si na jedné konferenci vyčíhal ministra financí Ivana Mikloše a do rukou mu vrazil list A4, na kterém ministrovi představil svoji vizi rovné daně a současně se nabídl, že by mu rád dělal poradce.
Tak se také stalo. O rok později Slovensko schválilo v reformním šílenství rovnou daň. A přestože Sulík dostal na univerzitě ze zkoušky o daňové teorii trojku, u Mikloše se vypracoval na jednoho z nejvýše postavených daňových odborníků. Mnohé však nemile překvapil, když zůstal jako poradce ministra financí i v nové vládě Roberta Fica, který před volbami 2006 sliboval zrušení rovné daně. Hájil se tím, že chce zachránit rovnou daň a tvrdil, že jestli levicový Směr prosadí jeho odvodový bonus, veřejně prohlásí, že je to skvělá strana.
Zásnuby se nekonaly, Sulík nakonec z ministerstva odešel. Začal ve velkém blogovat a sbírat podpisy na referendum o zrušení koncesionářských poplatků, což byla jenom příprava pro vznik Svobody a Solidarity.
Sulík je zajímavý politický zjev. Lépe píše, než mluví a jeho hlavním komunikačním nástrojem je internet a pár billboardů. Miluje lidový jazyk (kritizuje, že podprůměrní ministři „si vozí zadky“ v limuzínách), a vysmívá se „salonním intelektuálům“, kteří nemůžou přijít na chuť jeho místy přízemnímu populismu. Na druhé straně umí napsat sofistikovaný článek plný grafů, kterým rozcupuje Ficův „sociální stát“. Otec čtyř dětí si též rád utahuje z mladých konzervativců, kteří bojují proti potratům, přestože sami nemají děti a chce se svojí stranou prosadit registrované partnerství homosexuálů.
Klaus jako vzor Jeho snem je však prosadit odvodový bonus, nebo právě snížení a zjednodušení odvodů je podle něho největší výzvou dnešního Slovenska. A kdo je jeho politický vzor? Když jsme se ho na to nedávno ptali, dlouho váhal, jestli to má říci na diktafon. Ale nakonec vyslovil jméno Václava Klause bez hanby a s respektem.
Richard Sulík možná nakonec dopadne v politice neslavně jako český důchodce Kremlička. Ale možná sledujeme začátek kariéry budoucího ministra financí, premiéra a prezidenta. Novinář udělá nejlépe, když už nebude tipovat vůbec nic.
O autorovi| Martin Hanus, Autor je zástupcem šéfredaktora slovenského časopisu Týždeň spolupracovník LN na Slovensku
