Lochovice u Berouna, odkud Hrabě pocházel, mají se svým rodákem leccos společného. Na první pohled nenápadné, do sebe uzavřené místo; stačí se však pozorněji rozhlédnout, a dojde nám, že tu pod povrchem tluče jakési další, tajemné srdce. Kraj starých Keltů, pouze tušených, avšak neviděných mohyl a hradišť, v náruči posvátných vrchů v čele s bájným Plešivcem. Těžko říci, zda tato atmosféra rodícímu se poetovi imponovala, avšak schopnost tiše se soustředit a užívat si samotu pro něj podle vzpomínek jeho přátel byla typická.
A to je další věc, která člověka okamžitě napadne: osobnost považovaná přes čtyřicet let za mýtus, se náhle vrací do původních kulis své existence a my s údivem zjišťujeme, že šlo o sympatického společníka s mnoha kamarády a známými, kteří dodnes chodí v rytmu jeho veršů po Praze. Na „Vaška“ vzpomínají jeho spolužáci z „peďáku“ i studenti z Košíř, kde učil. Po pravdě je dost neuvěřitelné, že se někdo jejich výpověďmi nezabýval už mnohem dřív. Že bychom se nechtěli zbavovat jediné beatnické legendy, kterou u nás máme?
Nutno říci, že přiřazovat tohoto autora k příslušníkům americké beat generation tak úplně nejde. Sice se setkal s Ginsbergem a udělal s ním rozhovor, ale více připomíná básníky harlemské renesance, kteří při psaní v duchu slyšeli jam session. Když si měl Hrabě zvolit téma vysokoškolské práce, vybral si Jiřího Šotolu. Kdyby žil v San Francisku, možná by se rozhodl psát o Kennethu Rexrothovi.
Po příchodu z venkova do města se změnil. Někteří tvrdí, že i lidsky, určitě však jako autor. Najednou, bez varování, se stal hotovým básníkem, který všechno podstatné napsal do svých dvaceti let. Poprvé publikoval roku 1962 a v tom období se také včlenil do bohémského prostředí kolem kavárny Viola. Nebýt osudného 5. března 1965, kdy se ve svém podkrovním kamrlíku otrávil plynem, mohl mít Josef Škvorecký důstojný protipól.
A propos: jistěže se Hraběte ujal Mišík s Kováříkem, jistěže každý zná Variaci na renesanční téma a za nic by neodnesl do antikvariátu desku Pár tónů. Ale v literárních kruzích se Václav Hrabě dočkal uznání mnohem později, což je v přímém rozporu s množstvím umělců i obyčejných lidí, které ovlivnil a dál ovlivňuje. I z toho důvodu bude zapotřebí ještě dalších knih o tomto fenoménu. Žákova biografie má úlohu beranidla, které rozrazilo dlouho zamčené dveře.
Jiří Žák: 12 taktů pro Václava Hraběte
XYZ, Praha 2010, 261 stran
O autorovi| MICHAL BYSTROV, Autor je hudební publicista
