Až se zdá, jako by Dylanova vydavatelská firma jednu z nejvýznačnějších osobností hudby 20. století pomalu odepisovala – téměř současně se totiž na trhu objevily jeho archivní, eventuálně historické nahrávky, nemluvě o dvojdiskovém výběru. Kroky, které signalizují ústup umělce ze slávy, z níž se nahrávací společnost snaží ještě vytlouct, co to dá, a tak vycházejí všemožné kompilace, dosud nevydané raritky pro sběratele a podobně.
A aby toho nebylo málo, vyšla zároveň česky i Dylanova biografie Down the Highway. Může to být ovšem i tak, že nic z uvedených a pro Boba Dylana nelichotivých důvodů není pravdou a za vydáním dvojalbových rarit The Witmark Demos 1962–1964 z dlouhodobé řady The Bootleg Series i za vydáním devítidiskového souboru prvních Dylanových alb The Original Mono Recordings, nemluvě o již zmíněné, kdoví kolikáté již kompilace Dylanových "hitů" The Essential Bob Dylan není nic jiného než nezpochybnitelná kvalita jeho nahrávek, i těch neznámých, a vědomí, že Dylana není nikdy dost.
Bob DylanBob Dylan: The Witmark Demos Sony Music 2010 Bob Dylan: The Original Mono Recordings 8CD box, Sony Music 2010 |
Dvojalbum The Witmark Demos je ohraničeno lety 1962 a 1964, dobou, kdy se Dylan proměnil z neznámého adepta písničkářského řemesla, který v lednu 1961 přijel do chladného New Yorku, a dobou, kdy se loučil se zvukem, charakteristickým akustickou kytarou a foukací harmonikou, a postavil se před plnokrevnou rockovou kapelu. Aby byla proměna úplná, svlékl seprané džíny a flanelové košile a nasadil si černé brýle, navlékl švihácký oblek a natáhl rockerské boty.
Pomineme-li fakt, že ze sedmačtyřiceti písní jich patnáct nebylo nikdy vydaných, a i ty známé jsou leckdy podané jinak – krásným příkladem budiž notoricky známá The Times They Are A-Changing, zde ovšem za doprovodu klavíru, zpomalená a plná zvláštní naléhavosti –, velkým kladem kompletu je jeho ucelenost, ukotvenost v čase. Na nahrávkách, které všechny vznikaly pro potřebu vydavatelské agentury Witmark a byly i někdy nestudiově uvolněné, s kiksy či dalšími zvuky, je krásně slyšet, jak rychle se Bob Dylan vyvíjel. A to vše máme na prostoru "pouhých" dvou disků.
Hutný zvuk mono nahrávek je jako rána pěstí Komplet The Original Mono Recordings nabízející prvních osm Dylanových alb – z let 1962 až 1967 – v původních monofonních mixech je možné na první poslech odmítnout jako v podstatě zbytečný projekt, který má jen vytáhnout skalním fanouškům peníze z kapsy. Ovšem podobně jako u stejně pojatého kompletu monofonních nahrávek The Beatles, i zde jde o daleko více. V podstatě po celá 60. léta vycházela popová, a tudíž i rocková alba zprvu pouze v monofonní, později zároveň i ve stereofonní verzi, a mono bylo zcela opuštěno až později. Pokud po čase vycházely staré nahrávky v reedicích, byly do stereo podoby přemíchány až ex post.
Tím vycházely vstříc potřebám zhýčkaných posluchačů, kteří si rychle zvykli na prostorový zvuk, na druhé straně ovšem přicházely o přímost, razanci, kompaktnost, danou soustředěním zvuku do jednoho kanálu. A ještě něco: překrucovaly tak původní představu svých tvůrců, protože ti nahrávky míchali právě takto. Možná přeháníme, ale převody na stereo šly proti skutečným originálům. I proto lze jen uvítat rozhodnutí vydat Dylanovy nahrávky v původní podobě. V případě prvních Dylanových alb, nahrávaných pouze s akustickou kytarou a harmonikou, není ještě rozdíl tak výrazný, ovšem u "elektrických" alb, počínaje deskou Bringing It All Back Home, je zvláště pro ty, kteří mají desky "v uchu" ve stereo verzi, víc než překvapením. A poslech alb Blonde on Blonde či Highway 61 Revisited, které jsou ještě rockovější, lze přirovnat k pořádné ráně pěstí – tak je zvuk soustředěný a hutný.
Rozepisovat se o jednotlivých albech je nejspíš zbytečné, jedno je tu však nabíledni – krásně je zde slyšet, jakými mílovými kroky Bob Dylan kráčel, každé album bylo totiž jiné než předcházející, dál ve smyslu propracovanosti umělecké výpovědi. Přitom již na svém debutu z roku 1962, natočeném deset měsíců po příjezdu do New Yorku, Dylan nabídl sice pouze dvě původní písničky, ovšem zbývajících deset lidovek, eventuálně starých blues neslo již pečeť jeho stylu. A přestože se debutu údajně zpočátku prodaly ani ne tři tisíce výlisků, při zpětném pohledu je jasné, o jak významné album šlo. Třeba tím, jak syrově Dylan interpretuje klasická blues, například In My Time of Dyin’, které později hrávali Led Zeppelin. V každém případě stojí dodnes neprávem ve stínu desek, které následovaly. Je to snobismem posluchačů? Není zde Dylan ani dostatečně chytlavý, ani sofistikovaný? Kdo ví...
Na jeho druhém albu The Freewheelin’ Bob Dylan z května 1963 byl již poměr původních a převzatých skladeb jedenáct ku dvěma a pak už Dylan na dlouhá léta nahrával jen své skladby. A jak již bylo řečeno, každým albem zvyšoval laťku nejen sobě, ale posouval i vnímání rocku a jeho podobu. Překračoval bariéry, boural tabu. Ale to už by byl jiný článek...
