Když v roce 2015 vydal Bob Dylan album Shadows in the Night, na němž poprvé přezpíval písničky spojené v americké tradici především s hlasem Franka Sinatry, byl to v podstatě blesk z čistého nebe. Spekulace, rozpaky, ale ani překvapená chvála nebraly konce.
Dylan se poprvé v tak velké míře „přiznal“ k okruhu svých hudebních lásek, o nichž se moc nevědělo. Doposud mluvil o svých vzorech hlavně z ranku raných bluesmanů v čele s Robertem Johnsonem a folkových písničkářů, jako byl Woody Guthrie nebo Dave Van Ronk.
Ale otevřeme-li si Dylanovy paměti Kroniky, najdeme zde třeba toto: „V písničkách Harolda Arlena jsem slyšel ohlasy folkový hudby a venkovskýho blues. Cítil jsem z nich jistou citovou spřízněnost. (...) Jeho písničky uměl zpívat a hrát Van Ronk. Uměl jsem je taky, ale nikdy by mě nenapadlo je hrát. Nepatřily do mýho scénáře. Nebyly součástí mý budoucnosti.“ Jak vidno, od roku 2004, kdy Kroniky Dylan poprvé vydal, se leccos změnilo, protože Arlenovy písně jsou nedílnou součástí jeho současného coverprojektu.
Za druhé už na Shadows in the Night – a to bylo kvitováno s velkým nadšením – ukázal, že ještě nezapomněl „normálně“ zpívat. Ba dokonce že jeho hlas dozrál do zajímavé výrazové polohy a nechybí mu ani intonační přesnost, jež rozhodně nepatřila mezi jeho přednosti ani na koncertech, ani na studiových autorských deskách v posledních minimálně dvou desítkách let.
Rok nato přišel Dylan s albem Fallen Angels, koncipovaným vlastně úplně stejně. Což překvapilo. Panovalo totiž obecné mínění, že Shadows in the Night je jen odskok víceméně pro pobavení starého mistra, který si skutečně může dovolit jako jeden z mála na současné scéně úplně cokoli a nemusí nikomu nic dokazovat.
Album Fallen Angels ovšem ukázalo, že jde zřejmě o silnější „bacil“ v písničkářově hlavě. Některé recenze už byly vesměs chladnější, zmiňovaly poněkud slabší zpěv (byť v optice alb z 90. a „nultých“ let stále výsostně „zpěvácký“) a zejména fakt, že opakovaný vtip prostě už není vtipem.
Odlišnosti jen v detailech
Teď, po roce od Fallen Angels, tu ovšem máme vůbec největší nálož převzatých písní z 20. až 50. let, jakou Dylan kdy natočil. Je otázka, zda se jí série uzavírá. Nicméně v souvislosti s tím, že se jedná o trojalbum, hovoří Dylan v rozhovoru na svých webových stránkách mimo jiné o tom, že trojku považuje za šťastné číslo. A to by mohlo znamenat, že Triplicate, jež je třetím titulem série, by skutečně poslední být mohlo. Upřímně řečeno: bylo by načase.
Když zpráva o chystaném trojalbu obsahujícím třicet písniček poprvé prolétla světem, člověk se skoro vyděsil. Dalo se totiž předpokládat, že nic tak extra nového Triplicate nepřinese.
Formát trojalba je naštěstí v první řadě koncepční, na každou desku Dylan vybral písničky, které k sobě v jeho očích pasují náladou či tématem. Každý nosič má samostatný podtitul: ‚Til the Sun Goes Down, Devil Dolls a Comin’ Home Late.
Desky po deseti písních mají jen o málo více než třicet minut a vlastně by nebyl problém vměstnat všech třicet písniček na dvojalbum – cédéčkové, ba i vinylové. Ovšem takové zhuštění by nejen narušilo Dylanův koncept, ale také znekvalitnilo zvukovou úroveň. Patnáctiminutová stopáž jedné strany elpíčka je podle Dylana ideální pro kvalitu zvuku a v tomto smyslu přiznává, že jeho starší desky byly „přehuštěné“.
Přístup Boba Dylana ke zvolenému materiálu se z interpretační ani produkční stránky (neboť i tentokrát je v kolonce producent uveden dnes už nikoli tajemný Jack Frost, zpěvákovo alter ego) proti předchozím dvěma deskám nezměnil. Dominantním instrumentem je opět pedálová steelkytara, jež pod rukama Donnieho Herrona v podstatě supluje party, které v bigbandovém popu hrávaly dechy, v širších aranžmá případně smyčce. Ještě podstatnější roli než dřív má kontrabas kapelníka Tonyho Garniera, zvlášť tam, kde je hrán smyčcem a se steelkytarou se krásně doplňuje.
Zajímavé je, že ačkoli trojalbu silně dominují balady, Dylan každou ze tří desek začíná svižnější skladbou, navíc s výraznými swingujícími dechy, tradičnějšími než na Shadows in the Night, kde byla sekce neobvykle obsazena.
Co se výběru písní týče, tentokrát Dylan sáhl mnohdy k opravdu absolutním hitům: Stardust, Stormy Weather, As Time Goes By, How Deep Is the Ocean? nebo Sentimental Journey zpívá skoro každý, kdo se „Velkému americkému zpěvníku“ věnuje. Každý samozřejmě po svém.
V té záplavě interpretů je samozřejmě Dylan jedním z nejsvéráznějších, ale už ne exotem. V oboru, jemuž je Triplicate věnováno, tímto titulem nejspíš dosáhl svého maxima. Což je příjemné zjištění. I proto, že teď už může s klidným svědomím zkusit zase něco jiného.
