18. prosince 2017 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Bohdalová: Měla jsem v televizi pomlouvat Havla. Ale kamarádka mi šikovně rozřízla ret

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 31Diskuse
Jiřina Bohdalová převzala Cenu prezidenta festivalu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jiřina Bohdalová převzala Cenu prezidenta festivalu. | foto:  Dan Materna, MAFRA

PRAHA U příležitosti dvacetiletého výročí magazínu Pátek Lidových novin výjimečně odemykáme rozhovory s významnými českými osobnostmi. Herečka, jež byla přirovnávána k Giuliettě Masině, promlouvá o tom, jak její život ovlivnilo, že ji Václav Havel zakomponoval do Audience. Málokterá herečka s ní může soupeřit v popularitě. A málokterá v počtu odehraných divadelních a filmových rolí. Dvě divadelní role, Paní plukovníkovou a Generálku, si Jiřina Bohdalová (nar. 1931) stále užívá na jevišti Divadla Na Jezerce. Rozhovor poskytla letos na jaře.

LN: Říká se, že na jevišti herec omládne. Kolik let je té Jiřině Bohdalové, která právě hraje Generálku v pražském Divadle Na Jezerce?
Hraju divadlo dost dlouho na to, abych mohla vyvrátit tvrzení, že se na jevišti mládne. Když stojím před diváky, přála bych si mít tolik let, kolik je mým postavám – Generálka i Paní plukovníková, to jsou obě ženské v plné síle. Čerpám z nich. Hraju pokaždé naplno, nijak se nešetřím, a že mi v květnu bylo šestaosmdesát, to neberu zatím tak vážně.

LN: Někteří herci jsou schopní hrát i ve velice těžkých chvílích. Potkal vás v kariéře moment, kdy divadlo poskytlo na chvíli útěchu, bylo terapií?
To jo, nějaké zázračné fluidum na divadle funguje. Dává krátkodobě zapomenout na veškerou fyzickou bolest a duševní trápení. Prožila jsem na jevišti i mnohé osobní rány osudu, hrála jsem i v den, kdy mi umřela maminka, hrála jsem v mnoha těžkých chvílích svých i mé rodiny. Terapeutický účinek divadlo v těch momentech jistě má. Ale je to jen chvilkové, dočasné. Pak už se člověk musí prát s realitou.

LN: Přátelila jste se s Václavem Havlem, jak jste se seznámili?
Václav Havel dělal kulisáka v době, kdy jsem hrála u Jana Wericha v ABC. Tenkrát to byl mladej muž, začínající dramatik. Znali jsme se, ale zrovna kumpáni jsme nebyli, to ne. Některé jeho hry jsem viděla, ale nebyl to zrovna šálek mé kávy. Vyznávám jinou poetiku, mám jiný divadelní vkus a taky humor. Ale respektovali jsme se.

Václav Havel, Jiřina Bohdalová a Jiří Stivín.
Trezorový film Ucho. Jiřina Bohdalová včera na festivalu v Karlových Varech představila film Ucho z roku 1970, kde hrála hlavní ženskou roli. Premiéra filmu byla až v roce 1990

LN: A jak s vaším životem zamávalo to, že vás zakomponoval do své Audience?
Vrazil do své hry nikoliv mou osobu, ale mé jméno a řekněme popularitu. Mrzelo mě, že mi to neřekl. A potkávali jsme se, šanci měl. Text hry jsem dostala do ruky poprvé od věrné kamarádky na takovým průklepovým papíru, na jednu noc. Přečíst a vrátit... Samizdat. Pak jsem ale měla s Audiencí šlamastyku. Dokonce jsem měla v televizi vystoupit a ve zprávách pomlouvat Havla. To jsem se lekla. Bylo těžké se bránit. Kamarádka doktorka mi ale šikovně rozřízla dolní ret a huba mi natekla tak, že jsem vystoupit ani pomlouvat Havla opravdu nemohla.

LN: Jaký je váš vztah se současným prezidentem? Před volbami 2013 jste Miloše Zemana veřejně podpořila. Co vás k tomu vedlo?
Nepodporovala jsem pana inženýra Zemana na předvolebních shromážděních, jen jsem mu dala svůj hlas a po volbách jsem mu přišla pogratulovat. To přece v demokracii snad ještě není zakázaný. Jenže v mém případě to patrně zakázaný je. Hned se snad ve všech novinách objevily fotky, jak se objímám s Novotným, s Husákem, s Havlem... Jak tím jen dokazuju svůj mizerný charakter. Úspěšní umělci se můžou s podobnými podobenkami pochlubit všichni. Většinou aniž by o to nějak stáli.

LN: Budete ho podporovat i v další prezidentské kampani? Nebo máte jiného kandidáta?
Jsou volby stále tajné, nebo je to jinak? Vyčkám, jaká bude nabídka – a stejně vám to neřeknu.

LN: Ve vašich začátcích se o vás říkalo, že jste česká Giulietta Masina. Lichotí vám to připodobnění?
To mi samozřejmě velmi lichotí. Silnici i Cabiriiny noci jsem viděla mockrát a emoce z těchto filmů mě zasáhly měrou nevídanou. Záviděla jsem Masině nejen její ohromný talent, ale hlavně Felliniho. Že ho má doma! Osobně jsem se s ní sešla jednou, v Karlových Varech. Bylo to příjemné setkání, obě jsme na sebe kulily velký oči – a do těch očí jsme si padly.

LN: Když jsme u toho, vy jste nikdy nechtěla být před kamerou v první řadě za krásku, nebyla jste typ oslnivé femme fatale. Vždy jste byla schopná se kvůli roli vyhastrošit, shodit... Je tenhle přístup pro herečku devízou?
Femme fatale jsem nikdy nebyla, a pokud jde o vnější vzhled, to je u herectví poněkud zavádějící. Forma by neměla přebít obsah. Pokud to ale role vyžadovala, byla jsem ochotná se kdykoliv všelijak zmaškařit, někdy i tak, že mě partneři nepoznávali. Vzpomínám na Josefa Kemra, kterému jsem hrála dle zadání scénáře starou a hodně ošklivou sestru v nějaké televizní taškařici. S maskérkou jsme si vyhrály a já opravdu vypadala jako stará slonice, Pepa byl u vytržení. A pan režisér Dudek mě pak musel překvapenému štábu představit. Ale já se v tom sloním ohozu cítila ohromně, dobře se mi hrálo.

LN: Tohle dovedou spíš muži, rozuměla jste si se svými hereckými kolegy víc než se ženami?
Asi jo. Ani v dětství jsem žádná cukrová panenka nebyla, byla jsem spíš kluk, ten, kdo „vysílá své vojsko“. A celý život mě provázejí spíš muži než ženy. Přítelkyně jsem měla a mám, ale je jich jen pár. K mužským tíhnu dodnes, rozumím si s nimi – hlavně v humoru. I v hodně černém. A dovedu se shodit a zasmát sama sobě, to mi problém nedělá.

STALO SE 13. 4. 2017

Americká armáda svrhla v Afghánistánu „matku všech bomb“ na pozici Islámského státu. Bylo to první operační nasazení této zbraně. 

Na Velikonoce kvůli výpadku dovozu z Polska zdražila vejce v českých obchodech na průměrných 3,84 Kč/ks a byla nejdražší za posledních pět let. 

LN: Skoro čtyřicet let jste strávila ve vinohradském divadle a zažila jste tam nejlepší éru. Byla tam přátelská a solidární atmosféra, nebo to byl souboj velkých eg?
To byla nádherná doba. Přátelská, solidární, byli jsme opravdu jedna velká rodina. Čím větší umělec a větší ego, tím větší sranda z jeho ega. V rekvizitárně stála fronta na líbezně kruté urážky a slovní smeče. Po zkouškách i po představení jsme zůstávali, kecali, smáli se a pili, z širokého okolí se k nám stahovali kolegové a přátelé. Dnes to můžu říct: byl to vzácný úkaz. A k tomu jsme hráli slušné divadlo.

Na Světáky si čas vždycky udělám

LN: V roce 1970 jste s režisérem Karlem Kachyňou natočila Ucho, jeden z nejoceňovanějších filmů své kariéry, který putoval rovnou do trezoru. Jak to ovlivnilo vaši kariéru?
Ucho je z těch filmů, jejichž kvalita je neměnná a trvá. Po Uchu jsem měla utrum u československého filmu – a to definitivně. Pikantní ovšem bylo, že jsem pravidelně dostávala v různých anketách všelijakých časopisů ocenění jako nejlepší filmová herečka roku. I když jsem si v českém filmu neškrtla.

LN: Co cítíte, když se na ten film dnes díváte?
Nejvíc mě mrzí, že se obnovené premiéry Ucha nedožili rodiče. A kdyby se nedočkali jen premiéry filmu! Naši se hlavně nedožili svobody, ve kterou trvale doufali. A jak moc by si ji zasloužili! Hlavně táta.

LN: Na mnohé velké herce vaší generace už jen vzpomínáme u filmů... Jste nostalgická, když se díváte třeba na Světáky?
Tenhle film si nenechám ujít, kdykoli běží v televizi. Smutek si zakazuju. Ale fascinuje mě, kolik humoru, emocí, bonmotů po té naší společné práci zůstalo! Vždyť je to přece jen drobná veselá hříčka o zednících ze Šumavy, fantazie Vráti Blažka... U Světáků řvu smíchy, jsem zase s těmi svými – a vím, že nejsem sama.

LN: Těší vás, když vám lidé říkají, jak vyrostli na vašich večerníčcích a že je dnes pouští svým dětem?
Když po mně všechno zmizí, večerníčky a s nimi spojená dětská radost zůstanou. To je hřejivý pocit a zaručená jistota. Zničených hlasivek nelituju, ráda jsem je na oltář krásné práce pro děti položila.

LN: Uvažovala jste někdy o tom, že se na herectví vykašlete?
Ne, všechny mé sny byly splněny. Měla jsem v tomto směru vlastně štěstí.

LN: Umíte si představit, že jednou nebudete točit ani hrát divadlo?
Popravdě říkám, že neumím. Budu hrát, dokud mi bude paměť a zdraví sloužit.

LN: Generálkou jsme začaly, tak s ní i skončíme: co prožíváte, když se po tomhle představení ukláníte aplaudujícímu publiku?
Potlesk po dobrém představení je pro mě nejen odměna, ale i droga. I u nás v divadle jsme rychle přijali divácký potlesk vestoje, to dřív nebývalo. Když vidím rozzářené a smějící se tváře, jsem zdravě dojatá. A stojím vzpřímeně, i když jsem si třeba předtím narazila žebra. Divadlo dává krátkodobě zapomenout na veškerou fyzickou bolest a duševní trápení. 

V rámci vzpomínkových rozhovorů z magazínu Pátek jsme už vydali:

  • 31Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.