Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Böhmischové

Česko

KOMENTÁŘ

Česko-bavorské vztahy si zaslouží být nejen bezproblémové, to už jsou, ale i jedinečné

Až přijdu domů, jen tak zkusmo řeknu svému čtrnáctiletému synovi Jakubovi, že byl v Praze po dvaceti letech poprvé bavorský premiér. Myslím, že už teď v kurzu deset ku jedné můžu v klidu vsadit tisíc korun, že jeho reakcí bude nic netušící údiv, proč mu to sděluji.

Není to tím, že bych ve výchově něco zanedbal, o sudetských Němcích, kteří tu před pětašedesáti lety s námi v Česku žili, ví můj syn mnohem víc než většina jeho vrstevníků. Ví o patníku u Liběchova za Mělníkem, kde končilo pomnichovské Česko-Slovensko a po něm protektorát, v zoologické zahradě v Liberci jsem spolu s ním hledal zmínku, že ji založili liberečtí Němci. O mnichovské dohodě, válce, vyhnání Němců z českého pohraničí jsem mu vyprávěl i loni při jarních prázdninách, když jsme se procházeli po kdysi krásném, dnes smutně zdevastovaném náměstí v Jáchymově. Ví také, že Ferdinand Porsche se narodil v Česku, že Karel IV. byl nejen velký český král, ale i velký německý císař. Je to prostě tím, že pro mého čtrnáctiletého Jakuba a jeho generaci je celá ta historie o sudetských, já raději píši českých Němcích, vzdálená asi tak, jako pro moji „Novotného“ generaci půtky českých a německých poslanců ve vídeňském parlamentu.

Bavorský premiér musel dvacet let čekat s oficiální návštěvou Prahy ne proto, že by Česko mělo s Bavorskem, jako pro Čechy nejvýznamnějším spolkovým státem, nějaký problém. Vždyť právě Bavorsko se před lety stalo naší první dálniční spojnicí se Západem. Přes Bavorsko vede do Česka klíčový ropovod z Ingolstadtu, který nás zachránil, když nám Rusové po podpisu dohody o americkém radaru zavřeli kohout s ropou. Bavorsko je dnes klíčovým hospodářským partnerem a také jedno z velkých českých novinových vydavatelství vlastní bavorští Němci z Pasova. Nic z toho Čechům nevadí, nic z toho, s výjimkou trochu arogantních bavorských policistů při kontrolách českých řidičů, a truc hlasování bavorských poslanců proti vstupu Česka do EU, nezpůsobilo za celých dvacet let větší problém.

V česko-bavorských moderních dějinách je navíc několik velice výrazných kladných momentů. Bavorská metropole Mnichov se stala po roce 1948, ale i 1968 vedle Vídně nejdůležitější základnou českého exilu. Tady působila desetiletí i česká stanice Rádia Svobodná Evropa, rádia, které se z Mnichova přestěhovalo právě do Prahy. A signál „svobodky“ ale i Hlasu Ameriky, které mě provázely celé dospívání, přicházel z bavorského Velkého Javoru – nejvyšší hory Šumavy, kde jsou dnes Čechy asi nejoblíbenější šumavské sjezdovky.

Přes to všechno bavorský premiér do Prahy nemohl, protože vedle své hlavní role, šéfa vlády velkého a hospodářsky silného německého spolkového státu, měl pro Čechy těžko stravitelný „vedlejšák“ patrona sudetských Němců. Patrona, který i s ohledem na význam, který sudetští Němci pro Bavorsko měli a mají, tvrdě a bez ohledu na mezistátní dopady hájil jejich práva. Především právo na označení odsunu a vyhnání za nepřijatelné uplatnění „kolektivní viny“ a poválečnou československou amnestii za amnestování nejen válečné doby, ale i prvních měsíců „mírového“ vraždění Němců Čechy. Česká republika se nikdy jako stát za to ani neomluvila a bavorský premiér, stále připomínající tato česká poválečná selhání, byl proto v Praze „persona non grata“.

Ne zcela, ne všude, různá setkání byla, ale na oficiální cestu do Česka musel bavorský premiér dvacet let čekat. Nakonec přijel, dokonce i v doprovodu mluvčího sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernda Posselta. A stalo se... nestalo se nic.

Naši poslední společní Němci Kdyby se dnes sudetští Němci rozhodli, že se vrátí do Česka, nic jim v tom nebude bránit. Dokonce i kdyby se rozhodli koupit si domy, města, půdu, není žádný zákon, který by jim to zakazoval. Nebyl a není jediný důvod, proč jsou dnes Karlovy Vary „ruským“, a nikoli „německým“ městem. Jsem dokonce přesvědčen, že kdyby se v Karlových Varech dnes uspořádalo referendum, tak nad Rusy Němci vyhrají.

Jenže do Čech se nemá kdo vracet. První i druhá generace už zmizela nebo tak pevně zapustila kořeny v Bavorsku, že Česko, stát mnohem chudší a zaostalejší, nikoho neláká. Bavorská životní úroveň je na 140 procentech průměru EU, česká je stále o deset až dvacet procent „podprůměrná“. Přesto se však velká část z dvanácti milionů obyvatel Bavorska, z nichž nejméně třetině koluje v žilách „česká“ krev, o Česko zajímá. Což je v Německu malý zázrak. „Česká (böhmisch) kultura“ a „lidé z Česka“ byli a jsou důležitou součástí i dnešního života Bavorska a Mnichov si toho cení. Je to jedinečné pouto, které se sice dosud mohlo jevit překážkou, ale to byl jen dějinný a politický klam.

Toto pouto však slábne a jen Bavorsko a Česko ho společně mohou udržet při životě. To pouto jsou lidé, kterým jak Bavorsko, tak Česko mohou říkat „naši Němci“. Šedesát pět let po válce už není čeho se bát. Naopak zůstává posledních pár let na to, pokusit se udržet tento most mezi Mnichovem a Prahou při životě. Pokud se o to Bavorsko a Česko společně dokážou postarat, vznikne uprostřed Evropy jedinečné sousedství. Takové, jaké by si tak sobě blízké země jako Bavorsko a Česko zasloužily.

Velká část z dvanácti milionů obyvatel Bavorska, z nichž nejméně třetině koluje v žilách „česká“ krev, se však o Česko zajímá. Což je v dnešním Německu malý zázrak.

O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN e-mail: lubos.palata@seznam.cz

Autor:

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Přípravář staveb/rozpočtář

PAMÁTKY TÁBOR, s.r.o.
Jihočeský kraj
nabízený plat: 40 000 - 50 000 Kč