Michael Koch se narodil v roce 1982 v Lucernu. Mezi lety 2003 a 2008 studoval na Akademii mediálních umění v Kolíně nad Rýnem. Během tohoto období natočil několik krátkometrážních snímků, které se promítaly na filmových festivalech, kde získaly mnohá ocenění. Po studiu pracoval jako režisér pro divadlo v Basileji. Jeho celovečerní filmový debut, jenž sleduje ukrajinskou uklízečku Mariju a její cestu za snem otevřít si kadeřnický salon, měl premiéru loni na festivalu v Locarnu, kde vzbudil výraznou pozornost jak u kritiky, tak i u diváků.
LN: Jak vznikl nápad natočit film o tomto tématu?
V roce 2010 jsem strávil delší dobu na Ukrajině a tam se setkal s mnoha mladými lidmi, kteří chtěli za každou cenu opustit svou zemi. Jejich odhodlání najít cestu ven ze života bez perspektivy bylo zarážející. Prostřednictvím kamaráda jsem se v Kyjevě doslechl o mladé ženě, která přišla do Německa z Oděsy. Pracovala v dortmundském Nordstadtu jako uklízečka, ale chtěla si co nejdříve otevřít vlastní kadeřnický salon. Zarputilost, s níž tato žena bojovala o svou nezávislost, a také to, jak dokázala čelit neúspěchům, na mě opravdu zapůsobilo, a proto jsem se o toto téma začal více zajímat.
LN: Četl jsem, že natáčení předcházela dlouhá a náročná příprava.
Bylo pro mě velmi důležité příliš si nevymýšlet. Chtěl jsem ukázat svět, v němž Marija žije, co možná nejpřesněji, a to nikoliv zvenčí, ale zevnitř. Takže pro mě bylo opravdu podstatné dostat se do kontaktu s prostředím, ve kterém se má příběh odehrávat. Během přípravné fáze jsem strávil hodně času v ulicích a kavárnách v Nordstadtu. To mi pomohlo v tom, že se odstranila počáteční nedůvěra, kterou ke mně lidé chovali. Po nějaké době mi začali vyprávět své příběhy. Ty jsem potom vložil do scénáře a mnoho lidí, které jsem měl možnost potkat, se nakonec objevilo i ve filmu.
LN: Čím je Nordstadt charakteristický?
RECENZE: Film Marija zprostředkovává hypnotickou cestu za snem |
Jedná se o bývalou dělnickou oblast, ve které dnes žije pohromadě více než 130 národností. Je to mikrokosmos, jenž vypovídá hodně o současném světě a jenž popisuje jeden z reálných obrazů života v Německu. Kvůli zavření například několika oceláren zůstává mnoho domů prázdných a mnoho se jich rozpadá. To přitahuje pozornost přistěhovalců, kteří sem přicházejí buď s žádnými, nebo velmi omezenými finančními prostředky. Věří tomu, že si zde vybudují nový domov. Toho ale dokážou využít pronajímatelé, kteří vidí v přistěhovalcích vítanou klientelu, jelikož jim mohou nabídnout bydlení, přestože jde o bydlení v nedůstojných podmínkách. Boj o přežití je vidět na každém kroku.
LN: Jaké máte s touto oblastí osobní zkušenosti?
Jak už jsem podotkl, když jsem film připravoval, místní lidé mi moc nedůvěřovali. Měli dost špatných zkušeností s novináři a filmaři. Ale po nějaké době – zřejmě díky tomu, že jsem strávil v této oblasti tolik času – se to zlomilo a lidé mě přijali. Nakonec to, že si ke mně našli cestu a že jsem s nimi mohl pracovat, je pro mě neocenitelná zkušenost.
LN: Marija je mrazivé sociální drama nejen samotným příběhem nebo prostředím, ale i přístupem, který jste zvolil. Je zjevný hned v úvodu, kdy se kamera drží za zády hlavní postavy a neustále ji sleduje, což nastoluje určitou strategii, s níž budete dále v příběhu pracovat. Proč jste si vybral právě tento přístup?
Celý film je vyprávěn z pohledu hlavní postavy, často prostřednictvím dlouhých záběrů. Neobjevuje se tam žádná scéna, která by nám o postavě něco neříkala. Snažili jsme se s kameramanem Bernhardem Kellerem zprostředkovat Marijino odhodlání, její soustředění a také její nemožnost vnímat svou situaci z odstupu. Marija je pohlcena svým snem o kadeřnickém salonu a my to sledujeme se stejnou intenzitou.
LN: Jak konkrétně probíhala spolupráce mezi vámi a kameramanem Bernhardem Kellerem?
S Bernhardem jsem spolupracoval již podruhé, jelikož ještě předtím nasnímal můj absolventský film. Pro mě bylo klíčové, že si rozumíme a mluvíme stejným „jazykem“. Během příprav jsme spolu samozřejmě mnohokrát hovořili o tom, jakým způsobem budeme točit. Také jsme s herci absolvovali hodně zkoušek. Nešlo však o dialogy, ale o pohyb, protože většina scén byla natáčena v dlouhých komponovaných záběrech a museli jsme zkoušet choreografii.
LN: Kde jste objevil herečku Margaritu Breitkreizovou?
Měl jsem příležitost ji spatřit několikrát na jevišti berlínského divadla Volksbühne, ale nikdy jsem ji neviděl hrát ve filmu. Nicméně hned, jak přišla na konkurz, jsem věděl, že to bude naše Marija. Je to neústupná, tvrdohlavá a velmi autentická herečka. A myslím, že v sobě ukrývá nějaké tajemství, které nerada vystavuje na odiv.
  |
LN: Jak jste s ní pracoval? Dával jste jí třeba větší míru volnosti?
Vždy se zajímám o člověka a jeho osobnost, takže možná proto jsem jí dal co největší míru svobody, jak je to v průběhu natáčení jen vůbec možné. Žádné značky, žádné technické úkoly, takže se mohla plně koncentrovat na hraní a na to, aby dokázala otisknout svou osobnost do filmu.
LN: Snímek může z mnoha důvodů připomínat sociálně realistické filmy bratří Dardennů. Jaký k nim máte vztah?
Líbí se mi filmy, které ukazují, ale nevysvětlují. Filmy, které se zaměřují na lidi – a často na jejich rozdílné potřeby – a které jsou vyprávěny odpovídajícím formálním způsobem. Z tohoto pohledu mě bratři Dardennové ovlivnili hodně. Ale myslím si, že postavy v mých filmech jsou více nejednoznačné. A v dílech bratří Dardennů je mnohem větší důraz na humanismus.
LN: Je sociální drama něco, u čeho byste rád zůstal a prohluboval ho podobně jako Dardennové, nebo vás láká točit i něco jiného?
Zatím nevím. Můj další film nebude sociální drama. Ale bylo by zajímavé se za pět deset let vrátit do Nordstadtu a zjistit, jak se věci změnily.
LN: O čem tedy bude vyprávět váš nový film?
Stejně jako v případě filmu Marija bude také nový snímek vyžadovat určitou pečlivou přípravu. Nejsem ve fázi vymýšlení, ale ve fázi hledání. Jsem sice na samém počátku, ale vím, že se budu opět soustředit na člověka a jeho potřeby.
