Žádná válka není černobílá, zvlášť ne ta občanská. A jiná nebyla ani ta, jež provázela rozpad Jugoslávie v první polovině 90. let. Ani ne měsíc od masakru více než osmi tisíc bosenských Muslimů srbskými jednotkami ve Srebrenici se vzdušnou čarou asi 300 kilometrů od ní odehrála jiná etnická čistka – Chorvatů na Srbech.
‚Z mého syna zbyly jen dvě kosti.‘ Oběti Srebrenice štvali lesem jako zvířata |
Při vojenské operaci Oluja (Bouře) prchly z domovů před postupujícími vojsky Chorvatů a přidružených Bosňáků, kteří jim vpadli do zad zpoza hranice, tisíce chorvatských Srbů. Záhřeb hovoří o 150 tisících lidech, kteří odešli podle něj dobrovolně, srbské zdroje až o jednou takovém počtu a vyhnání. Střízlivé odhady se pohybují někde mezi, OSN operuje s asi 200 tisíci uprchlíky.
Několik set civilistů – chorvatskou optikou něco přes 200, srbskou takřka šestkrát tolik – padlo masivnímu vojenskému tažení za oběť. Mnozí z nich byli staří lidé, kteří odmítli své domovy opustit.
Za rozbřesku se zrodilo bojiště
POHNUTÉ OSUDY: Čeští vojáci před 20 lety umírali uprostřed chorvatské Bouře |
Při operaci zemřeli také čtyři příslušníci mezinárodních mírových sil, kteří dohlíželi v oblasti na klid zbraní. Zahynuli tehdy dva čeští vojáci, četař Petr Valeš a rotmistr Luděk Zeman. Modré přilby se o rozsáhlé vojenské operaci dozvěděly jen s tříhodinovým předstihem, asi dvě hodiny po půlnoci 4. července 1995. Za rozbřesku se víc než 600 kilometrů dlouhý pás posléze změnil v bojiště.
V rozmezí následujících tří dní chorvatská armáda pod vedením generálů Anteho Gotoviny, Mladena Markače s pomocí bosňáckých jednotek zcela rozbila odpor odbojné srbské menšiny. Ta v příhraničním pásmu podél bosenských hranic vyhlásila o tři a půl roku dříve vlastní státní útvar Republika Srbská Krajina. Stalo se tak v reakci na chorvatskou deklaraci nezávislosti v červnu 1991, již část chorvatských Srbů odmítla respektovat. Přáli si i nadále zůstat součástí Jugoslávie.
Když Srbové získali kontrolu nad Krajinou, vyhnali z oblasti přes 200 tisíc nesrbských obyvatel. Mezinárodně tento stát založený na etnických základech ale nikdy nedošel uznání. Problematické bylo také jeho rozdělení na dvě spolu nepropojené části, jež od sebe dělil dlouhý pás území pod kontrolou Záhřebu.
Srbů zbyla čtyři procenta
Má se za to, že Oluja byla vůbec největší pozemní operací na půdě Evropy od druhé světové války. Jen díky tomuto odsunu lze dnes v případě Chorvatska hovořit o relativně homogenním státě.
Srbové v Chorvatsku před válkou tvořili poměrně početnou menšinu čítající přes 12 procent obyvatelstva, zhruba 600 tisíc lidí odlišujících se pravoslavným vyznáním i písmem. Její rozložení bylo ale velmi nerovnoměrné, srbské obyvatelstvo se soustředilo zejména v širokém pásu podél hranice sousední Bosny a Hercegoviny. K dnešnímu dni čítají chorvatští Srbové už jen lehce přes čtyři procenta.
Byť boje přetrvávaly v některých oblastech ještě další týden, 7. srpna 1995 Záhřeb prohlásil operaci za úspěšně dokončenou. Už o dva dny dříve nad baštou odbojných Srbů, Kninem, zavlála na starobylé tvrzi nad městem velká chorvatská vlajka. První prezident nezávislého Chorvatska Franjo Tuđman ji poté před početnými televizními štáby vzal do rukou a políbil. Snímek prakticky okamžitě obletěl celou zemi. „Tady s touto vlajkou tu naše práce skončila. Založili jsme svobodné, nezávislé Chorvatsko,“ prohlásil Tuđman tehdy.
Do područí Záhřebu se s koncem Oluje dostala takřka pětina území dnešního Chorvatska. Společně s další, květnovou operací Bljesak (Blesk), při níž chorvatské síly vytlačily Srby ze Západní Slavonie, položila Oluja základy dnešního moderního chorvatského státu. Ostatně Chorvati si den, kdy byl dobyt Knin, připomínají jako státní svátek. Bouře také zásadně změnila rozložení srbských sil i v sousední Bosně.
  |
‚Obsazeno Chorvaty‘
Ne všichni ale smýšlejí o událostech před 20 lety jen v dobrém, a to i mezi Chorvaty. „Můj táta mě, mámu a ještě jednoho příbuzného vzal, abychom se podívali, jak vypadá svobodný Knin. Říkal: Teď se Chorvatsko osvobodilo, uvidíte, jak se píšou dějiny,“ vzpomíná na dobu dva dny po osvobození srbské bašty Viktor Koska. Tehdy mu bylo 12 a v Chorvatsku žil teprve tři roky. Narodil se do smíšeného chorvatsko-maďarského manželství v srbském Novém Sadu. V roce 1992 po četných výhrůžkách a fyzickém napadení kvůli chorvatským kořenům jeho rodina Srbsko opustila a přestěhovala se do Záhřebu. Vystudoval politologii a nyní působí na Záhřebské univerzitě.
Bosenské děti bojují o přežití. Ve válce, která skončila před dvaceti lety |
To, co tehdy v Kninu viděl, ho ale obrovsky zklamalo. „Všude po městě byli vidět lidi, jak kradou, co mohli pobrat. Vynášela se bílá elektronika z bytů. Dost to připomínalo katastrofu,“ řekl LN. „Pamatuji si, že jsem chodil liduprázdnými ulicemi a viděl jsem rodinná fotoalba na zemi. Na dveřích několika bytů bylo napsáno Obsazeno Chorvaty. Dva dny po tom všem si už někteří lidé zabrali byty a říkali, že jsou teď jejich.“
Drtivá většina z těch, jimž nemovitosti patřily, se do nich nikdy už nevrátila. Chorvatsko odmítlo uznat jejich osobní dokumenty vydané vzbouřeneckou Republikou Srbská Krajina a je jako občany nového, nezávislého Chorvatska. A mnozí po návratu již ani netoužili, když se dozvěděli, že jejich domy jim už nepatří. Chorvatské úřady do mnoha z nich nastěhovaly Chorvaty – ty, které vyhnali předtím Srbové, chorvatské uprchlíky ze sousední Bosny i lidi v sociální nouzi.
Výročí oslavili přehlídkou
Dvacáté výročí vítězství ve vlastenecké válce, jak Chorvaté označují svůj boj za nezávislost, si v úterý v Záhřebu připomněli vojenskou přehlídkou. Oslavy pokračují ve středu také symbolicky přímo v Kninu, kde bude exprezidentu Tuđmanovi odhalena socha.
Viktor Koska u toho ale nebude. „Ten pohled, který se mi tehdy naskytl na opuštěné město bez jediné duše, s rabujícími bandami, nápisy na bytech – to není něco, na co bych jako Chorvat mohl být pyšný,“ říká.
