Terry Bozzio se proslavil především díky úloze ďábla ve skladbě Tities and Beer na slavné Zappově desce In New York. O třicet let později pozval do svého projektu původně dva členy kapely King Crimson – dalšího bubeníka Pata Mastelotta a baskytaristu a hráče na stick Tonyho Levina, mimo jiné též oporu několika sestav doprovodné kapely zpěváka Petera Gabriela. O něco později se k nim přidal ještě fenomenální kytarista Allan Holdsworth, který své ostruhy získával především coby člen jazzrockové fáze legendárních Soft Machine a později i jako spoluzakladatel artrockové superskupiny UK, kde se vlastně o fous minul s Bozziem, protože odešel do poněkud rafinovanější proměny tohoto seskupení pod vedením bubeníka Billa Bruforda (dříve též Yes a King Crimson).
Od těchto renomovaných muzikantů můžeme očekávat tentokrát čirou improvizaci. Na pódium přicházejí bez předem připraveného konceptu a rozhodně nejammují v bluesovém či jazzovém slova smyslu, ale o to více překvapují erupcí originálních nápadů. Tony Levin o zkušenostech z předchozích koncertů potvrzuje, že jejich improvizace fungují možná právě proto ve zcela neobvyklých souvislostech a vždycky jim to vyjde na téměř přesných pětačtyřicet minut jednoho setu, aniž by se museli dívat na hodinky.
Každý koncert je tudíž zcela specifický, ale zároveň má svůj vnitřní řád, který je zúročením kongeniální empatie všech zúčastněných hudebníků. Bez zajímavosti jistě není, že právě Levin hraje na nástroje české, byť licenční výroby, a nemůže si je vynachválit. Bozzio zase začíná stavět svou rozhodně nekonvenční perkusivní soupravu s nesčíslným množstvím bubínků a činelů již sedm hodin před koncertem a dolaďuje ji do poslední chvíle. Budoucnost tohoto epochálního seskupení tímto americko-evropským turné asi neskončí, ale možná příště vstoupí už do jiné řeky.
Pokud byste ovšem byli málo saturováni jazzrockovou fúzí, můžete o čtyři dny později na stejném místě zhlédnout legendárního kytaristu Johna Scofielda s jeho zcela novým programem.
