Brad Mehldau se ve svém sólovém programu přitom příliš nemění. Když takto debutoval před českým publikem v pražském Rudolfinu v roce 2006, byl to velmi podobný, intenzivní zážitek. Jedno velké plus ale brněnský koncert měl. Besední dům sice není bůhvíjaký architektonický zázrak a jeho židle v hledišti jsou dost nepohodlné, ale má skutečně mimořádné akustické vlastnosti. Sám Mehldau na ně ostatně při svém mluveném vstupu poukázal.
Bylo to ale patrné od jeho prvního hrábnutí do klaviatury. Sálem se rozezněly všechny valéry odstínů klavírních tónů (kvalita klavíru Steinway jistě také sehrála podstatnou roli) a v mnoha následujících okamžicích pomohly pianistovi do maximální šíře rozvinout jeho hráčský styl.
Ten je kromě jiného typický dokonalým využitím všech možností nástroje a schopností v nejposvěcenějších okamžicích de facto evokovat v posluchačově mysli jeho souzvuk s dalšími instrumenty - cellem, flétnami či hornami. Což jen potvrzuje fakt, že Brad Mehldau, zvláště v sólovém programu, daleko překračuje hranice jazzu směrem k všeobjímající, jakési absolutní hudbě „bez přívlastků“.
Koncert začal Mehldauovou volnou improvizací, složenou z vzájemně se překrývajících minimalistických motivků, které jako celek vytvářely přelévající se impresionistickou plochu. Klavírista se, sedící jako vždy neobvykle nízko a doslova zkroucený nad klávesami, soustředil hlavně na střední a basovou škálu a s často překříženýma rukama dodával své hudbě i silný vizuální rozměr.
Další repertoár byl typicky mehldauovský, tedy na jedné straně jazzové standardy (Cole Porter, Wes Montgomery ad.), na straně druhé popové písně. Právě v nich, ve skladbách převzatých od klavíristovy oblíbené „svaté trojice“ Beatles-Nick Drake-Radiohead, je jeho největší síla.
Mehldau nejde tradiční jazzmanskou cestou od tématu přes improvizaci po návrat k tématu, ale ani nepoužívá přístup vysloveně free improvizace. V jeho hře se buď po celou dobu hry vynořují různě harmonizované fragmenty melodií (Little By Little, Fool On The Hill) anebo se naopak nechá základním tématem doslova „odpálit“ do jiného vesmíru (byť náladou shodného) a k základnímu tématu už nemá potřebu se vracet.
Což byl případ středobodů koncertu And I Love Her a River Man. V takových exponovaných momentech Mehldau působil, že mezi ním a klavírem protéká rozvodněná řeka inspirace, kterou prostě nelze zastavit. Štěstím publika bylo, že je na tuto divokou plavbu vzal s sebou.
