Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Brémští muzikanti aneb Hanzovní herynek

Názory

  12:56
Každý zná tu historku o čtyřech starých domácích zvířatech, která se rozhodla opustit hospodáře a odejít do Brém, kde se hodlala živit hudbou. Proč zrovna Brémy, mi však není jasné. Aspoň jsem to nikde zatím nevyčetl a ti dva lidé v Brémách, co jsem se jich na to ptal, v tom sami měli trochu zmatek.

Stojí tam už od roku 1409, takže kdyby se vypravil do Brém třeba Jan Hus, mohl by ho tam vidět. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Faktem je, že do Brém osel, pes, kočka a kohout při své revoltující tour nakonec nedorazili, neboť zůstali v té lesní chalupě, odkud vlastně nedopatřením vyhnali loupežníky. "Do Brém se jim už vůbec nechtělo, a radši zůstali, kde byli." Tak to aspoň píší bratři Grimmové, kteří na to mají patent.

Souvislost mezi oněmi čtyřmi zvířaty a Brémy je mi dosud nejasná.

Mně se do Brém však velmi chtělo a bylo mi líto, že jsem na ně měl tak málo času: kus večera a jedno dopoledne. Neboť město je to pěkné, velké a mně dosud neznámé - byl jsem tam letos v květnu poprvé. Několik let tam na univerzitě sice působil můj kamarád, rusista Tomáš Glanc, ale než jsme se stačili domluvit, povolali si ho na univerzitu do Berlína, což už není taková exotika. To Brémy, myslím, ano.

Odhaduju, že jsou pro Čechy nejméně známou spolkovou "zemí", snad s výjimkou ještě vzdálenějšího Šlesvicka-Holštýnska a malého Sárska, kde to zná jen opravdu znalec. A možná, že ani si není člověk úplně jistý, jak to s tou "zemí" vlastně je, když Brémy jsou město - a k tomu tedy ten šedesát kilometrů předsunutý přístav Bremenhaven, který leží až tam, kde Vesera končí širokým a dlouhým výtokem, estuárem, podobně jako naše Labe, v Severním moři.

Státnost Brém (a Hamburku) je samozřejmě pozůstatkem a výsadou sedmi set let trvající tradice hanzovní

Tomášovi jsem po návratu z Brém zavolal a chtěl si s ním o městě popovídat. Měl jsem hned pocit, že Tomášovi trochu zjihl hlas, když na to město, kde žil čtyři roky, vzpomínal. Myslím, že to pro něho byly šťastné roky, mimo jiné se tam vůbec poprvé v životě začal zajímat fotbal, on, intelektuál každým coulem, propadl nadšení pro klub Werder Bremen, kterému fandí dál, i když je v tom Berlíně a i když si Brémy už zdaleka nestojí tak jako před deseti lety, kdy vyhrály Bundesligu, nýbrž letos se v ní tak tak udržely. Nakonec mi Tomáš povídá, ty, Jiří, já jsem o Brémách napsal takový text, vyšel před lety v Souvislostech, já ti ho pošlu, třeba si z toho něco vybereš. Tak se stalo a já pro účely tohohle dílu z něho občas něco vyberu, protože na rozdíl ode mě, který tam byl jen na výsadku, Tomáš svém Brémy prožil a zažil.

Brémy pro mě navždy zůstanou spojeny s dálkou. Nebe tu nevypadá středoevropsky. Jako by se klenulo blízko nad domy a byl ho vidět veliký kus. A hodinu cesty to trvá k moři - tam se lze dívat směrem k Norsku, Edinburghu nebo Hong Kongu. Pobřeží Severního moře je sice vzdáleno pár desítek kilometrů, ale i ve městě o sobě dává vědět. Ten nejbližší vzkaz je střecha protějšího domu - tam každou chvíli vysedávají racci velcí a vypasení jako pořádní okřídlení králíci. Na hřbitovech jsou mnohé náhrobky opatřeny kotvami, kormidly a nebo přímo loděmi, v historickém centru města, které se jmenuje Schnoor, se to za výlohami hemží majáky, námořníky a jinými mořskými proprietami.

Stojí tam už od roku 1409, takže kdyby se vypravil do Brém třeba Jan Hus, mohl by ho tam vidět.

Svobodné hanzovní město Brémy – Freie Hansestadt Bremen je s rozlohou 419 čtverečních kilometrů a 651 tisíci obyvateli nejmenší spolkovou zemí – druhý městský stát Hamburk se rozkládá na 710 km a populace čítá přes milión a půl. Státnost Brém (a Hamburku) je samozřejmě pozůstatkem a výsadou sedmi set let trvající tradice hanzovní, tedy onoho obchodního společenství (Hansa), které ve středověku a ranném novověku ovládalo sítí ekonomických vztahů a vazeb evropský sever a zanechalo po sobě ta krásná města jako Gdaňsk, Wismar, Riga, Reval čili Tallin nebo Visby na Gotlandu. Od poloviny 14. století, kdy se severoněmecká obchodní města odpoutala od závislosti na mocných Bruggách a posílila svou samostatnost na římskoněmeckých panovnících, kteří bylo daleko a poměrům na severu nerozuměli, se dá mluvit o městských republikách. Měly sice nějaké století zpoždění za Benátkami a jinými italskými centry, ale brzy se jim v bohatství a rozkvětu začaly vyrovnávat.

Měly sice nějaké století zpoždění za Benátkami a jinými italskými centry, ale brzy se jim v bohatství a rozkvětu začaly vyrovnávat.

Jako o městě se o Brémách mluví a píše od dob Karla Velikého, který tam umožnil misionáři původně ze Skotska, sv. Willehadovi, založit biskupství, které zanedlouho bylo povýšeno na arcibiskupství (roku 850). Napětí mezi církevní mocí a městskou samosprávou o tom, komu to tu bude patřit, pak provázely celý brémský středověk. Rázně to rozsekla až reformace v polovině 16. století, která katolictví v Brémách zakázala, arcibiskupa a klérus vyhnala a zavedla tvrdý, netolerantní, ba totalitní protestantismus. Katolící nebyli v Brémách pronásledováni o nic méně, ba spíše více, než evangelíci v zemích protireformačních nebo třeba tak, tak to činil Cromwell s papeženci v Anglii.

Tyto sklony brémské zcela jistě už přešly a nyní v tomto od první chvíle přjemně působícím městě vládne duch tolerantní a liberální. V čele státu je sněm, který se jmenuje Bremischer Bürgerschacht ("brémské občanstvo"), vláda nad městem je od konce války snad bez přerušení v rukou SPD, nyní jsou v koalici se Zelenými, kteří jsou druhou nejsilnější stranou, 21 poslanců, tedy o jeden mandát víc než CDU. Brémy jsou ovšem nejzadluženější spolkovou zemí, což ale prý občanům moc hlavu nedělá, ti naopak patří k těm v Německu nejbohatším. Podle průzkumu spokojenosti – takové průzkumy jsou vždycky pochybné, ale něco na nich je – jsou Brémané spolu s Hamburčany nejspokojenější a nejvyrovnanější lidé ve Spolkové republice.

Dluhy dodávají městu spíš dodávají dekadentní šarm. Jeho nejdekadentnějším projevem jsou výroční honosné večeře zvané Schaffermahlzeit nebo krátce Schaffermahl. Původně, v 16. století, při nich šlo o podporu námořníků v nouzi, a hlavně o večeři na rozloučenou před zámořskými plavbami na počátku jara. Během staletí se vyvinula tradice, která v dnešním provedení působí jako výjev z historického filmu s velkým rozpočtem. Ve slavnostním sále renesanční radnice, kde vzduchem plují ze stropu zavěšené veliké lodě, se v tradičním smokingu sejdou nejbohatší a nejvlivnější představitelé městské honorace, námořní kapitáni, kapitáni průmyslu, obchodu, rybolovu, exportu, makléřství a manažerství – a večeří. Letos se slavnost konala po čtyři sta šedesáté šesté.

Dluhy dodávají městu spíš dodávají dekadentní šarm.

Brémská prosperita, pramenící už od 13. století hlavně z obchodu s Anglií, vzrostla ještě po objevení Ameriky. Většina evropského tabáku, který se začal do Evropy vozit za dob královny Alžběty a na který si pak během dvou století zvykla celá Evropa, procházel Brémským přístavem. Tady byla hlavní evropská tabáková burza, tady se ale také zpracovával, dělaly se z něj cigára a cigarety, které pak ničily plíce celých generací. Ale za to bych Brémy nevinil.

Byť jsou Brémy městěm stále ještě vnitrozemím, vane jimi mořský vzduch. Typickým brémským jídlem je Labskaus, což je myslím něco podobného jako to, čemu se myslím říkám haše, prostě mleté maso, ke kterému se přídají vařené brambory a červená řepa, což je zvláště důležité, protože v ní je hodně vitamínů. Vhodné jídlo to zvláště pro námořníky, kteří trpěli skorbutem, takže jim vypadávaly zuby. Dalším projevem zdejšího námořnického ducha je, že brémský patriot prý vyráží do města oblečen do různých odstínů modré. To mi bylo sympatické.

Vhodné jídlo to zvláště pro námořníky

Daniel Defoe sem umístil původ svého Robinsona Crusoa. Otec jeho literárního hrdiny byl brémský obchodník, jmenoval se hezky německy Kreutznauer a v dvacátých letech 17. století se usadil v Yorku, kde se mu roku 1632 narodil syn – Robinson. Nejslavnější anglická románová postava před Harry Potterem je tedy vlastně Němec... Ona ostatně i vládnoucí britská královská dynastie je kousek tady odsud, z Hannoveru. V Brémách se k Robinsonovi hlásí, jak jsem si všiml, několik hospod. A mají tam také Robinson-Crusoe-Haus, který na začátku třicátých let postavili jako poctu tomuto fiktivnímu hrdinovi, který ovšem by měl být ideálním ztělesněním představ o brémském charakteru: činorodost, odvaha, kuráž, podnikavost.

Činorodost, odvaha, kuráž, podnikavost.

Vlastně jsem se těch pár hodin točil po brémském staroměstském náměstí, trhu, Marktplatz, jednom z těch impozantních míst evropské městské civilizace. Krásná gotická radnice je začátku 15. století, později byla ještě vyšperkovaná za renesance, která tady na březích Vesery získala zvláštní brokátový charakter (Wesserrenaisance, psal jsem o ní v minulém díle o Hamelnu). Když jsem před ní stál, byla její nádherná fasáda chvílemi zalévána sluncem, takže vypadala jako klenot s pozlacenou polevou. Na její boční stěně jsem obhlížel postavy biblických proroků Ezechiela, Jeremiáše, Izajáše, Daniela a Davida, kteří se střídali s figurami antických filozofů Platona, Aristotela, Demosthéna, Cicera. Na rizalitu a hlavní fasádě, jež je obrácená k náměstí, je doplňují postavy říšských kurfiřtů, mezi nimi i kurfiřt český, tedy král aus Böhmen.

Takže vypadala jako klenot s pozlacenou polevou

Krásnými motivy florálními a zvířecími se provlékají podivné bytosti s rybími ocasy, snad sirény a mořské panny Néreovny se objímají se svým otcem, mořským starcem Néreem; bohyně hojnosti Flóra sype ze svého kornoutu plody prosperity, jiné bytosti k tomu dují na pozouny, záruka společného prospěchu, Custodia (bdělost) a Vigitantia (přičinlivost) v podobě kohouta a slepice doplňují alegorickou sestavu. Ze zdí se tlemí a šklebí maskaroni, kteří jako by svým výrazem naznačovali, jak je to vše ošidné a jak je lidský život, ale i život celé obce vydán na pospas hrám osudu, který mají v rukou síly, na něž člověk nedosáhne.

Ze zdí se tlemí a šklebí maskaroni

S podobným úžasem jsem stál před několik lety, to jsem ale ještě nepsal tyhle zápisky, na nádheru starých kupeckých domů ve Flandrech; v nepřekonatelných Rubensových Antverpách, v krásných Bruggách, kde zůstal čas zakletý ve 14. století, kdy toto město dominovalo světu, v úžasném Gentu. A taky v nejkrásnějším městě německého severu, v Danzigu, v Gdaňsku, kterým se prohnala katastrofa, ale Poláci, kteří tam po válce přišli, zachránili a rekonstruovali aspoň Staré město, takže procházku po staroměstké Langgase, zvláště pak noční, kdy nedokonalosti halí soumrak a o to více ve světle luceren vystupuje krása fasád a reliéfů těch nádherných měšťanských domů, považuju za nejkouzelnější promenádu, kterou v Evropě znám – i proto, co to město znamená.

Ta brémská radniční fasáda je ostatně provedena podle předloh nizozemského mistra Hanse Vredemana de Vriese, který byl činný právě v Gdańsku a kterého hostil v Praze v roce 1596 císař Rudolf II., když dával dohromady svou kosmopolitní sestavu špičkových evropských umělců, mezi nimiž ti ze severu nehráli druhé housle. Zemřel roku 1609 v Antverpách, kam se právě v té době po cestě po Itálii vrátil mladý Rubens, aby tam prožil šťastných třicet let hýřivé tvořivosti, zatímco zbytek Evropy se brzy ponoří do třicet let trvajícího zmaru.

Stojí tam už od roku 1409, takže kdyby se vypravil do Brém třeba Jan Hus, mohl by ho tam vidět.

Před radnicí stojí pět a půl metrová socha Rolanda, monstrum, poněkud golémovského typu. Stojí tam už od roku 1409, takže kdyby se vypravil do Brém třeba Jan Hus, mohl by ho tam vidět. Město, tedy městští radní, ho nechali vyrobit kameníky, kteří ho vytesali jako kamenného panoše se vztyčeným mečem, jímž měl chránit městskou suverenitou, a štítem, na němž je říšská orlice, jež značí, že město je pod ochranou říše. Na místě dosti nápadném má cosi jako ovládací skříňku nebo snad klícku na ptáky či cosi takového. Je to prý největší Roland v Evropě a tady asi i na světě – viděl jsem podobného, jen o trochu menšího v Brandenburgu nad Havolou, kde vypadá jako by měl strašit pocestné. To ten brémský trochu připomíná zavalitého anděla. Náš Bruncvík pod Karlovým mostem, což je vlastně též Roland, je proti nim elegán. Taky je o pár století mladší, neboť jeho vousatého předchůdce nám rozbili Švédové. Ostatně Švédové... Ti si po třicetileté válce činili na Brémy nárok a po třicetileté válce připadlo na jedno století uzemí, které patřilo brémskému arcibiskupství, švédskému panovníkovi. Braniborští kurfiřti, kteří položili základ pozdějšího Pruska, museli po celé 17. století a kus století 18. Švédy velmi pracně z německého severu vytlačovat. Mně by ale Švédové, spravující současné Čechy třeba i nějakým skandinávským protektorátem, nevadili; aspoň tedy ti současní Švédové, nevím jak ti v 17. století.

Brémy patří spíš do kategorie bývalé slávy, objektivně slavná část brémských dějin začala upadat tak před sto lety, když se změnila struktura evropského obchodu se zámořím. U nádraží stojí Übersee Museum. Tady se Brémy ukazují právě v době triumfálního rozkvětu, napojené na Čínu, Indii, vpletené do produkce a distribuce kávy, rýže, tabáku. Obrovské objemy zboží tudy mířily do celého světadílu, ve výstavní čtvrti Schwachhausen si zámožnější měšťané stavěli protestantsky střídmé a přece pohádkově útulné a po svém honosné severské vily. Johann Jacobs, rodák ze čtvrti Borgfeld na východě města, tu počátkem 20. století založil své impérium na pražení a prodej kávy, které jeho synovec Walther, narozený také v Brémách, přivedl ve 30. letech ke slávě nejvýznamnější německé pražírny. Mladší dědici firmy už přesídlili do Švýcarska. 

Člověk má pocit, jako by procházel jejich vnitřkem.

Když má člověk pár hodin, stačí ještě proběhnout ulicí Böttcherstrasse. Domy z červených cihel jsou podivně, jako by stavebnicově tvarovány, různě jako by deformovány a postaveny tak, že člověk má pocit, jako by procházel jejich vnitřkem. Jde o dílo významného expresionistického sochaře a architekta Bernharda Hoetgera (1874 – 1949). Jeho čerstvě dostavěná expresionistická ulice byla po roce 1933 prohlášena za příklad úpadkové architektury výmarské republiky,on sám přitom s nacisty aspoň v prvních letech po nástupu k moci sympatizoval, dokonce vstoupil do NSDAP. Nad vchodem do ulice září jeho pozlacená plastika Světlonoše z roku 1936, která měla být alegorií Vůdce, který světelným mečem porazil vládce temnot. Naštěstí alegorické dílo lze vykládat různě, ona postava vůdce moc nepřipomíná, tak to tam mohlo zůstat a člověka takové zvrácené významy ani nenapadnou.

Nad vchodem do ulice září jeho pozlacená plastika Světlonoše z roku 1936.

Druhou povinnou atrakcí bleskového výsadku je historická a do historického stavu v posledních letech znovu uvedená čtvrť Schnoor. Tak se dolnoněmecky (Plattdeutsch) řekne provazu či prostě šňůře, die Schnur, čili byla to čtvrť provazníků a jiných řemeslníků, vyrábějících potřeby pro námořníka a rybáře, ty jistě i sítě, lana, provazy... Úzké uličky s domy jak z dětské stavebnice, v kterých jsou dnes kavárny, malé galerie, obchody s veskrze vkusným artiklem, vše malebné a pitoreskní, ráz trochu venkovský a přes zjevnou "turističnost" vše nenucené, útulné a jaksi domácké. Člověk by vzal za kliku, otevřel dveře a sedl ke stolu, kde by si dal třeba herinka... Víc k té půlhodině, co jsem se tam procházel, napsat nedovedu.

Osel se má chytnout pevně za obě přední nohy.

Vrátil se ještě k těm domácím zvířátům, kteří stojí před radnicí v dosti obtížné cirkusové pozici – zajímalo by mě, jestli by bylo možné takové číslo s oslem, psem, kočkou a kohoutem nacvičit. A co by na to ochránci zvířat. Jak to u takových populárních plastik bývá, dotek prý přináší štěstí. Osel se má chytnout pevně za obě přední nohy, však jsou celé oblýskané. Tak jsem tak učinil a chvíli chudáka oslíka pevně svíral. Na co jsem ale myslel, tady ale nenapíšu.

Raději ještě jednou Tomáš Glanc na téma, jemuž bych se tu neměl vyhnout, ale sám k němu nemám co říct.

Fotbal se v Brémách dost liší od českého fotbalu. Celé město je protkané sítěmi narážek na Werder - od fanšopů a vlajek v oknech a zahrádkářských čtvrtích přes tvary a barvy (zelené a bílé) poštovních schránek na rodinných domech, oblečení, ručníky a zboží všeho druhu (běžně k mání jsou vedle zubní pasty i werder prezervativy) až k bezpočtu forem specificky stylizovaného písmene "w" na autech, kolech, mopedech a kočárcích. Po narození našeho syna přišel na první návštěvu můj blízký kolega s manželkou: přinesli sadu dvou werder-dudlíků a werder-bryndák. Můj první kurz jsem přednášel pro celkem početné auditorium studentů různých humanitních oborů. Když jsem vešel do posluchárny, lekl jsem se, že jsem si spletl patro a vešel omylem na schůzi sportovního klubu - hemžilo se to tam werderovskými šálami, penály, propiskami, tričky, taškami a odznaky.

Člověk by vzal za kliku, otevřel dveře a sedl ke stolu, kde by si dal třeba herinka...

(Stejně jako v minulém díle, kde byla řeč o Hamelnu, se i cesta do Brém uskutečnila za pomoci Deutsche Zentrale für Tourismus.)