Rychlost, s jakou dokážou Britové reflektovat, v jakém stavu se právě nacházejí, je obdivuhodná. Autoři – scenáristé a dramatici – riskují, že jejich pohled nebude vyvážený (mantra našich médií) a že bude „pod vlivem“ emocí, právě dosažených informací a bez nadhledu, který může přinést uplynulý čas a odhalení, co všechno bylo pod povrchem a v ten daný moment ještě neznámé.
Jak se ‚kuchtil‘ brexit. Benedict Cumberbatch vyvede filmovou Británii z EU |
Ale riziko stojí za to. Přinejmenším mapují terén, formulují a provokují diskusi. Jak říká James Graham, šestatřicetiletý dramatik a scenárista filmu Brexit: The Uncivil War (Brexit: Neobčanská/Neférová válka), dramatici nemají být v karanténě, ale vždycky v centru dění. Film uvedla na začátku ledna HBO na BBC Chanel 4. V režii Tobyho Haynese si hlavní roli ústředního stratéga kampaně pro odchod Británie z EU Dominika Cummingse zahrál Benedict Cumberbatch.
  |
Lépe porozumět těm, kdo volili opačně
Film, který autor scénáře bere jako první krok do diskuse, nesleduje válku kampaní pro a proti setrvání v Unii, ale způsob, jakým Cummings tuhle válku vyhrál. Postavil ji na analýzách všemožných dat, ze kterých mu vyšlo, že tři miliony zklamaných voličů neregistrovaných v žádné straně mohou být ten pravý cíl. Pomohl mu geniální slogan (podle Grahama) Take back control, ale i autobus, se kterým dobýval voliče pro odchod z EU, s naprosto lživou informací, že Británie posílá EU 350 milionů liber týdně!
Drama se výhradně zaměřuje na odhalování specifických aspektů kampaně. Nechce nic řešit nebo ukazovat, co bylo dobře a co špatně, nechce dávat výchovné lekce. Podle Grahama každý ví, kdo zvítězil, ale nikdo neví jak. Sám pak musel Benedicta Cumberbatche přesvědčovat, že nepůjde o jednostranně hodnotící portrét kontroverzní figury. Herec je sice rozhodným zastáncem setrvání v Unii, ale nechtěl vytvořit stereotypního „záporáka“, chtěl pro postavu, tak jako pro každou jinou roli, najít empatii, porozumět jí, jak nejlépe to jde. Nechal si i oholit vlasy a nalepit umělý sestřih zcela vyšlý z módy `a la Cummings.
Jeho protihráčem je Craig Oliver (ve filmu ho hraje známý divadelní herec Rory Kinnear), ředitel komunikací a vládní kampaně za setrvání v Unii. Podle něho byla Cummingsova strategie výjimečná tím, že necílila, jak to bývalo zvykem, na lidské hlavy, ale na lidská srdce. Poprvé v britské politické historii lidé v referendu volili raději neznámé než známé. Kampaň pro setrvání v EU byla příliš pomalá na to, aby si uvědomila, že ti na druhé straně rebelují proti establishmentu jako takovému.
Veřejně nepříliš známý Dominic Cummings (pracoval i pro Davida Camerona, jenž ho jednou nazval kariérním sociopatem) neměl malé cíle. Chtěl vytvořit největší „politický převrat od pádu berlínské zdi jako rebelii proti establishmentu. Jako totální válku!“
Shodně herec ani scenárista nechtěli do dramatu vnášet vlastní názory. Přestože referendum roztrhlo společnost tak, že několik příštích generací bude mít co dělat, aby to spravily, Graham nechtěl nic jiného, než aby drama pomohlo lépe porozumět těm, kdo volili opačně, co je k tomu vedlo a čemu tito lidé věří.
Bez ohledu na své názory hrál podle svých slov ďáblova advokáta. Na tomhle thrilleru, politické detektivce chtěl ukázat i to, jak způsob, jakým využíváme data asociální sítě, mění kampaň a kvalitu diskuse v „kmenovou“ (podle bublin, ve kterých žijeme), zuřivou a velmi toxickou válku. Obává se, že sdílená realita přestane existovat, pravda zanikne.
Doufejme, že se film o brexitu (třeba díky veřejnoprávní televizi) k nám dostane dřív než za dvacet let. Obava je namístě. Příběh Jana Palacha jsme dokázali natočit až za padesát let od jeho smrti, přičemž posledních třicet let nám vtom nic nebránilo.
