5. prosince 2008 14:20 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Brouzdám se New Yorkem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 10Diskuse
Zdeněk Mahler se v neděli dožívá osmdesáti let. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zdeněk Mahler se v neděli dožívá osmdesáti let. | foto: Michal Novotný Lidové noviny

PRAHA Před čtyřiačtyřiceti lety tehdejší cenzoři poslali čerstvě vytištěnou knihu do stoupy. Vyšla v takřka nezměněné podobě: New York Zdeňka Mahlera a Vladimíra Fuky.

LN: Vydání skoro po půl století, to je hezký dárek k vašim nedělním osmdesátinám...
Nepopírám, je, ale já to beru spíš jako poctu Vladimírovi, který tu už není.

LN: Proč kniha tehdy nevyšla? Protože byla o Americe?
V roce 1963 došlo k první povolené výpravě českých výtvarníků do New Yorku. Byl v ní Jiří Šlitr, Jan Brychta, Vladimír Fuka a další. Vladimíra to město uhranulo, udělal tam řadu kreseb a po návratu je odnesl do tehdejšího Státního nakladatelství dětské knihy, nabídl je k vydání a oni na to kývli. Ředitel Bohumil Říha mě vyzval, abych na knize s Vladimírem pracoval. Předpokládalo to ale, že mi vymůžou povolení vyjet do Ameriky.

LN: Předtím jste tam nikdy nebyl?

Ne. Ale potřeboval jsem jen to povolení a letenku. Měl jsem v Americe příbuzné, takže jsem slíbil, že nic víc nebudu potřebovat.

LN: Koho jste tam měl?

Sestra mojí maminky se vystěhovala do Ameriky ve dvacátém třetím roce, její milej jel napřed, ale trvalo to, než si našetřila na loď, takže když ona tam přistála, zjistila, že je těžce nemocný. A tak se v podstatě na smrtelném loži s ním dala oddat. Když zemřel, vysypala jeho popel do oceánu a zůstala tam úplně sama. Muselo to být strašné. Naštěstí se pak potkala s výtečným mužem, usadili se, narodil se jim syn, můj velmi americký bratranec Paul, kterého já do té doby nikdy neviděl.

LN: Povolení vycestovat do USA jste tedy dostali.
Ano a já jel napřed, protože bylo dohodnuto, že začnu v New Yorku jednání, neboť byl předpoklad, že s českou verzí vyjde souběžně i anglická verze naší knížky. Vezl jsem s sebou všechny ty kresby a ředitel Říha mi docela vážně povídal, no jo, ale co když to letadlo spadne... Tak jsem ho ujistil, že budu desky držet vysoko nad hladinou.

LN: A pak jste objevoval New York.

Koupili jsme si to převratné dorozumívací zařízení walky-talky, chodili po městě a sdělovali si, co je kde zajímavého. Ale nejčastěji jsme byli pohromadě a vymýšleli. Vladimír měl těžkou cukrovku, musel si píchat inzulin, dělal jsem mu clonu, aby neměl opletačky, že je narkoman.

LN: Co se pak stalo?
Vladimír věděl, že má vyměřený čas a že to tikání se zrychluje. Řekl mi, že chce zbytek života strávit v americkém exilu. Tak jsme knihu dodělali, byla zařazena do Klubu mladých čtenářů, takže měla asi čtyřicetitisícový náklad. Byla v tisku, když Vladimír při nejbližší příležitosti odjel. A celý náklad odvezli do stoupy. Všechno zničili.

LN: Něco jste ale přece zachránil?
Stihl jsem na poslední chvíli vlítnout do výtvarné redakce a vzít si aspoň archy nátisků. Doma jsem je rozstříhal a slepil podle původní makety. Tenhle jediný exemplář zůstal zapomenutý mezi papíry. Až přijel vnuk Šimon a zeptal se, proč to nevydám. Tak jsem zase šel zpátky do Albatrosu, tam, kde to všechno před lety začalo...

LN: Zdá se až neskutečné, že jste po půlstoletí nemuseli nic měnit.
Jen v žebříčku nejvyšších mrakodrapů jsem na první příčce tehdy nechal volno a do rámečku napsal, že se začíná stavět World Trade Center. Teď už newyorská Dvojčata neexistují, a tak jsme z piety to místo nechali opět volné - jako připomínku 11. září. To je ale jediný současný vstup do té knihy. Asi i proto, že jsme se tehdy zaměřili na trvalé jevy, které to město charakterizují, a ty se v podstatě nezměnily.

LN: Od 60. let jste ovšem v Americe pobýval častěji, takže můžete srovnávat.
Byl jsem tam několikrát v souvislosti s Amadeem a naposledy i kvůli Antonínu Dvořákovi, když jsme točili film Dvořák v Americe. Jakkoli se americká města velmi rychle proměňují, New York v jádru, třeba na Manhattanu, zůstává do značné míry totožný. Ve Village Vanguard to je taková bohémská čtvrť, jsou stále ty jazzové knajpy, do kterých jsem kdysi nutil bratrance Paula se mnou jít, hudba se ale hodně změnila. A já asi zestárl, strašně mi vadil rámus, ten obrovský dopravní provoz. Něco jiného je, když třeba Miloš Forman kouká do Central Parku a může si vzít bryčku a vyjet si s koníčky... Ale dole je hrozně hlučno.

LN: Za ta léta se svět zmenšil a Amerika už není nedostupná...
A jezdí se bez víz a se slevami za pár grošů. Mám vnuka na Harvardu a rád bych se dožil toho, že bych mu letěl pak na promoci. A můžu si kdykoli přes internet vlézt až k němu do pokoje, třeba denně si povídáme, jeho ulicí si volně „jezdím“. Totéž v New Yorku. Tam já teď takhle bývám běžně.

LN: A když právě nebrázdíte po New Yorku, tak odpočíváte?
Ani ne. Pracuju na Gustavu Mahlerovi. Česká televize mi nabídla prostor, ať si jej obsadím podle uvážení. Přemýšlel jsem, jak ho nejlíp naplnit a nakonec jsem navrhl, když je před námi mezinárodní mahlerovský rok kolem dvou velkých výročí, a když jde o našeho člověka, kterého jsme doposud pořádně nezmapovali, ať mě nechají pořádně udělat Mahlera. Budeme v Kalištích a v Jihlavě, několikrát v Praze, Hodoníně i ve Vídni. Pojednáme to jako velkou dvouhodinovou klenbu s tím, že ten materiál pak třeba rozpůlíme, ale budeme moci zachytit jeho osud, všechny inspirace, odchody a návraty...

LN: S kým na tom velkém projektu spolupracujete?
Režisérem je Jiří Nekvasil, spolupracují četní hudební experti a vymínil jsem si, že vyzveme naše dirigenty, kteří překročili do světa a umí Mahlera. Budou, třeba u klavíru či jinak, mluvit o určité skladbě, o fragmentu a pak vyberou kus Mahlera, jak ho nahrála filharmonie. Bělohlávek, Pešek, Mácal, Kout, máme natočené i fragmenty, které dirigoval Václav Neumann. A s tím Česká televize napřesrok vstoupí do mezinárodního roku Gustava Mahlera.

LN: Vymyslel jste si na Mahlera také nějaký fígl, jak je vaším zvykem?
Fígl ani ne, ale vycházel jsem z toho, že většina té jeho muziky vznikla v altánu. On si totiž vždycky nechal někde u jezera nebo u řeky postavit altán, tam zalezl a skládal. Takže jsem si vymyslel, že by bylo fajn, kdybychom vycházeli a vraceli se pořád do toho altánu - a do něj můžeme klíčovat různá prostředí. Na Kavčích Horách to opravdu postavili, už jsme to všechno natočili a přiznávám se, že jsem tam poprvé jel s úzkostí, jestli to zvládnu. Tolik vstupů, faktů - a nemůžete mít žádný papírek na pomoc... Když bylo hotovo, já byl skoro mrtvej, ale blaženej.

LN: Pozítří oslavíte 80. narozeniny. Není čas psát paměti?
Tak já vám to řeknu. Po celá dlouhá léta jsem si jak maniak psal deník. Den za dnem, umanutě, věci ke mně přicházely, některé se dály kolem mě a já věděl, že leccos z toho nikdy nepůjde do veřejného vědomí. Je to samozřejmě velmi autentické, ale nemám zatím nad tím nadhled. Je to obrovská suma materiálu a já bych z toho, někde v přísné izolaci, rád něco udělal. - No ano - knížku.

  • 10Diskuse




Najdete na Lidovky.cz