Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

MACHÁČEK: Nekompetentnost řecké vlády děsí Brusel. Eurozóně hrozí chaos

USA

  13:51
Zpravodajství deníku Financial Times v pondělí upozorňuje na to, že evropští úředníci a experti jsou znepokojeni z toho, že nová řecká vláda podceňuje management své situace a vyjednávání o dluhu. Než si řecká vláda dojedná nový kontrakt s Evropou, může to trvat měsíce a mezitím se země může propadnout do finančního chaosu.

Radikálně levicová Syriza v nedělních řeckých volbách triumfovala - získala přes 36 procent hlasů. Den po volbách se dohodla na koaliční vládě spolu se stranou Nezávislí Řekové. Na snímku uprostřed nový řecký premiér a lídr Syrizy Alexis Tsipras. foto: Reuters

Nový řecký ministr Janis Varufakis tvrdí, že Řecko odmítne další půjčky podle stávajícího plánu, přestože program vyprší už na konci tohoto měsíce. Nejmenovaný vysoký úředník EK lososovému deníku řekl, že „každý se chce dohodnout, ale jejich výroky a vystupování už naštvaly spoustu lidí“. Nikdo neví, jakou přesně Řecko žádá pomoc a co si chce vyjednat.

Všem dělá největší obavy potenciální krach řeckého bankovního systému, který začal čelit masivnímu odlivu depozit a udržuje si likviditu pouze skrze jednodenní půjčky ECB.

Grexit

Na stránkách téhož deníku se Wolfgang Münchau vrací k tématu tzv. grexitu, resp. odchodu Řecka z eurozóny. Podle autora jsme se minulý týden dozvěděli tři zdánlivě banální pravdy. První je, že krize eurozóny skončí, až bude vyřešena. Druhá je, že když je něco neudržitelné, musí to jednou přestat. A třetí, že k nehodám dochází.

ČTĚTE TAKÉ:

Dodejme, že v Německu převládá názor, že grexit by znamenal kalamitu pro Řecko, drobný šok pro eurozónu a „neudálost“ pro globální ekonomiku. Podle autora mohou být ale konsekvence řeckého odchodu z eurozóny stejně masivní pro Řecko jako pro eurozónu. Ti, kteří podceňují rizika, jsou možná dobří ve sčítání čísel, ale nemají cit pro odhad komplexní dynamiky a souvislostí bankrotu takové velikosti.

Kdo zabrání odejít Portugalsku?

Stačí si vzpomenout na pád Lehman Brothers. Ten se nedotkl pouze těch, kdo měli s bankou nějakou souvislost, ale vyvolal globální otřesy a rozvrat. Pokud Řecko odejde z eurozóny, investoři se začnou tázat, zde je eurozóna ještě vůbec plnohodnotnou měnovou unií, nebo pouze volným režimem měnového uspořádání s velkými vstupními a výstupními dveřmi. Kdo zabrání tomu, aby Portugalsko bylo další na řadě?

A vezměme si též politické konsekvence. Když Řecko odejde z eurozóny a zůstane v EU: kdo zařídí, aby Řecko podporovalo sankce vůči Rusku? Stojí tyto problémy za několik miliard eur?

Poznámka autora Monitoru: podobný názor, jako přisuzuje Münchau Němcům, je pochopitelně rozšířen i v České republice. Geopolitické souvislosti řeckého odchodu jsou v Česku spíše podceňovány, stejně jako skutečnost, že Řecko je důležitým členem NATO, jehož funkčnost nás v souvislosti s ruskou agresí na Ukrajině zajímá více než dřív.

Ždímat nelze donekonečna

Řecko podpořil i americký prezident Barack Obama  Země v hlubokém ekonomickém útlumu nelze už dále vymačkávat. Řecko potřebuje jasnou ekonomickou vizi a růstovou strategii.

K tomu dodejme tři věci. Obama neříká nic extravagantního, říká to dnes prakticky každý akademický ekonom. V evropské politice je to ale stále tabu, v USA zjevně nikoliv; dramatický rozpor mezi názorem vědecké a expertní obce a politikou se v USA nenosí a možná také proto tam nekončí krize politickým extremismem.

Za druhé Obama vychází z americké zkušenosti, USA čelily krizi po roce 2008 úplně jinak než Evropa, tedy včasnou měnovou expanzí, dočasným zestátněním bank a relativní fiskální expanzí. Je tu navíc i stále relativně živá zkušenost historická. Na konci 80. let americká vláda navíc oddlužila předlužené latinskoamerické země.

A za třetí je tu motivace geopolitická. Amerika jako lídr NATO má na rozdíl od Evropanů skutečně reálnou obavu z toho, že Řecko nezůstane Západu loajální. Otázka je, zda – když na to přijde – bude Amerika zvažovat i finanční pomoc Řecku. Zatím bude spíše přidávat na rétorice směrem k EU a hlavně k Německu.