Brýle podle sci-fi a detektivek. Inspiruje mě i Tomáš Halík, říká běloruská šperkařka Aleinikava

LN: Ceny Czech Grand Design jsou to nejprestižnější, co mohou čeští designéři získat. Vy jste se stala jejich vítězkou za kolekci šperků, které vznikly podle takzvaného Voynichova rukopisu. Jak se navrhují náušnice a brože podle záhadného renesančního kodexu napsaného neznámým písmem v neznámém jazyce?

S rukopisem za mnou původně přišli jedni módní návrháři z Ukrajiny, z Lake Studia, abych pro ně navrhla novou kolekci šperků. Když jsem si Voynichův rukopis poprvé vygooglovala, hned jsem se pro něj nadchla. Jeho poslední majitel, americký obchodník Wilfrid Michael Voynich, byl litevsko-polského původu, tudíž jsem se coby Běloruska cítila jako doma, a zároveň měl tuto knihu jeden čas ve svých sbírkách i Rudolf II., takže zde vidíme linku vedoucí do Prahy.

Lake Studio chtělo využít botanickou část kodexu pro potisky a výšivky látek. Sama jsem dostala obrovský prostor s jasným zadáním, takže kolekce vznikla snad během čtrnácti dní. Protože mělo jít o komerční šperky, zvolila jsem techniku lití do ztraceného vosku, která je v tomto případě nejrychlejší. Botanické nákresy v rukopisu jsou legrační, vypadají, jako by je přemalovalo malé dítě. A právě tato nedokonalost mě inspirovala nejvíce.

LN: Měla jste možnost spatřit rukopis i naživo?

To sice ne, ale jeho skeny se dají najít v dobré kvalitě na internetu. Člověk si tak může zblízka prohlédnout celou knihu od obálky po jednotlivé ilustrace. Rukopis v současnosti vlastní americká Yaleova univerzita.

LN: Kromě Voynichova rukopisu jste titul designérka roku získala i za kolekci brýlí Collection#3 Utopie. Jak tato série vznikala?

K novým kolekcím nás často navede Designblok, který každoročně vyhlašuje nové téma. Předminule to byl sport, proto jsem navrhla sportovní brýle, loni šlo o jídlo. Ale Utopie vznikla ještě dříve. Napadlo mě totiž věnovat každý kus brýlí jinému žánru literatury – detektivce, sci-fi nebo klasice typu Dostojevského. Pak jsme si nad to s mým mužem Pavlem Kahotským sedli a zjistili, že je to pro nás příliš velké sousto, protože si každý žánr zaslouží detailně propracovat. Začali jsme tedy s vědeckofantastickou literaturou. Z té pak vzniklo téma utopie, tedy ideálního stavu budoucnosti, který si všichni přejeme, ale nikdy nenastane.

Hodně jsme se inspirovali sedmdesátými léty, kdy bylo sci-fi na vrcholu. Zajímaly nás italské oblé designové tvary i tehdejší inspirace kosmem, kdy se jako materiál začal používat hliník a módě vládly lesklé materiály. I když musím říct, že vybrané romány byly antiutopické, kde budoucnost nevypadala zrovna pozitivně. S nimi jsme pak naše brýle konfrontovali. Myslím, že lidstvo má šanci všechno zvládnout.

LN: Kromě Utopie jste také navrhla kolekci šperků Komety, která je momentálně k vidění v kutnohorské galerii GASK. Komety také souvisí se sci-fi?

Před nedávnem jsem kvůli vážné nemoci procházela těžkým obdobím, které pro mě ale bylo na druhou stranu extrémně tvůrčí. Nápady jsem si zaznamenávala do sešitku, do něhož jsem tak nasbírala inspiraci na několik let dopředu. Komety jsem chtěla zrealizovat už dávno, protože mi přijde fascinující jejich podstata. Jak ve špercích znázornit oblak prachu, který letí volným vesmírem za vlasaticí? Galerie GASK mě oslovila na poslední chvíli, proto jsem sáhla po svých poznámkách a byla za tuto možnost vděčná.

LN: Jak jste na tom s astrofyzikou? Musela jste si nastudovat její základy?

Na Wikipedii existuje úžasný popis toho, co kometa je, a dokonce jak si ji vyrobit doma. Stačí k tomu toner do tiskárny, suchý led a trocha organického materiálu, třeba slin. Jak ale takové téma může uchopit umělec? Všelijak. Kometami chci především podtrhnout různorodost světa, který každý vnímá podle sebe. V kolekci odkazuju také na pozlacenou měděnou desku, která byla vyslána do vesmíru s raketoplánem Voyager jako vzkaz mimozemským civilizacím. Ta obsahuje různé zvukové záznamy včetně úryvku ze Svěcení jara Igora Stravinského. Když měl tento balet v roce 1913 premiéru v Paříži, lidé pohoršeně odcházeli ze sálu. Stravinským se později inspirovala řada umělců a Svěcení jara nastartovalo v tehdejší společnosti obrovský pohyb. Proto na jeho počest používám v náhrdelnících kostěné klávesy ze starého klavíru.

LN: Inspirujete se někdy i kázáními Tomáše Halíka, za kterými chodíte k Nejsvětějšímu Salvátoru?

Tomáš Halík pro mě spolu se sestrou Denisou Červenkovou, Orkem Váchou, Janem Rehnerem a dalšími členy akademické farnosti představují obrovské osobnosti. Jejich kurz Základy víry pro mě představuje bod, kdy se během týdne zklidním a soustředím se jen na opravdu podstatné a důležité věci. Každé úterky se tam moc těším, nacházím zde prostor pro seberozvoj.

LN: Kudy vedla vaše cesta z Běloruska do Čech?

Vyrůstala jsem v Mohylevu a Minsku, kde jsem po střední škole přemýšlela, kam na vysokou. První nápad byl Petrohrad, protože máme s Ruskem úzké vztahy a člověk ke studiu skoro nic nepotřebuje. Tehdy jsem se ještě hlásila na textil, protože jsem nebyla tak vyhraněná jako dnes. Do Petrohradu jsem se ale nedostala a zároveň jsem si uvědomila, že to není město pro mě. Nezvládla bych v něm běžný život. V novinách jsem pak objevila článek srovnávající studium v různých evropských zemích včetně České republiky. Pokud se tu cizinec naučí česky, nemusí za studium platit.

V tu chvíli mě podpořila i rodina, protože jim Praha přišla mnohem vhodnější než Petrohrad. Rodiče prodali byt, který nevyužívali, abych mohla na rok odjet do Prahy naučit se jazyk, v klidu se tu rozkoukat a zařídit si přípravné kurzy. Tehdy jsem si zkusila i jedny přijímačky na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou, opět na textil, ale zjistila jsem, že oděvní design není pro mě. Pak jsem se seznámila s tehdejším vedoucím šperku Vratislavem Karlem Novákem, který navrhl třeba metronom na Letné, a ten mě nasměroval správným směrem. Druhé přijímačky o rok později už vyšly.

LN: Plánujete v Česku zůstat, nebo se chcete stěhovat dál?

Z Běloruska jsem odjela v jednadvaceti letech, pak přišel rok s češtinou, šest let na škole, seznámila jsem se tu se svým manželem, takže dnes jsem už skutečně usazená tady. Praha mi navíc sedla od prvního dne. Pamatuju si na svůj příjezd do Prahy vlakem. Na nádraží na mě už čekal člověk z agentury, která se tu starala o běloruské studenty. Rovnou mě poslal na hodinu češtiny, pak jsme měli nějaké běhání s papíry, zařizovali českou SIM kartu, aby nakonec řekl: „Tak, a teď máš volno.“ Nikoho jsem tu neznala, tak jsem šla, kam mě nohy nesly, až jsem si unavená sedla na jedno náměstí u Vltavy obklopené historickými budovami s výhledem na Pražský hrad. Když jsem se po chvíli rozhlédla kolem, zjistila jsem, že jsem se posadila přímo před umprumku. Jako by to bylo znamení.

LN: Komety jsou vaše nejnovější práce. Už víte, co přijde příště?

Po Kometách chystáme výstavu v Londýně, kterou zařizuje české centrum spolu s kurátorkou Evou Eisler, zároveň nastal čas se zamyslet nad novou kolekcí pro podzimní Designblok. A taky jsme s Pavlem dostali báječnou nabídku na spolupráci s bratislavskou optikou iOko, pro kterou připravujeme zcela nový typ brýlí.