22. června 2018 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

RECENZE: Nejen blues, ale i jeho král Buddy Guy je stále naživu a v pohodě

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Buddy Guy | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Buddy Guy | foto: Liver Music

Řekneme-li, že The Blues Is Alive And Well je osmnácté studiové album v tuto chvíli nejvýznamnějšího stále činného bluesového veterána Buddyho Guye, může jeho aktivita někomu připadat jako nepříliš vysoká. To by však byl hrubý omyl.

Kromě základní sólové diskografické řady totiž musíme do portfolia Buddyho Guye připočítat alba natočená pod hlavičkou ve své době megaslavné dvojice s harmonikářem Juniorem Wellsem, společné nahrávky s bratrem Philem Guyem a hlavně záplavu nahrávek, které pořídil jako studiový i koncertní spoluhráč těch nejvýznamnějších představitelů vrcholícího chicagského elektrického blues na konci padesátých a v šedesátých letech. Mluvíme o hvězdách, jako byli Muddy Waters, Howlin’ Wolf, Willie Dixon, Little Walter nebo Koko Taylor. V podstatě kompletní encyklopedie „kdo je kdo v městském poválečném blues“.

Ke správnému zařazení louisianského rodáka, který se v roce 1957 přestěhoval za muzikantskou kariérou do Chicaga, kde se stal základní hudební figurou nejvlivnějšího tamního vydavatelství Chess Records, je potřeba zmínit nejen jména těch, od kterých se prostřednictvím „přihrávání“ učil, ale i těch, jež inspiroval.

To je totiž možná ještě zajímavější čtení. Na jeho koncertech byl například často vídán Jimi Hendrix, jak sedí v první řadě, kouká Guyovi pod ruce a jeho sóla si natáčí na magnetofon. Naprosto unešeni z něj byli mladí adepti britské bluesové školy Jeff Beck, Keith Richards nebo Jimmy Page. A Stevie Ray Vaughan, díky jehož hvězdnému nástupu začal ve druhé půli 80. let zase zvýšený zájem o blues i¬mimo zasvěcené kroužky, by nejspíš bez Buddyho Guye hrál úplně jinak – pokud by vůbec hrál. Tak tolik jen na úvod, abychom věděli, s jakým ptáčkem máme tu čest.

Oslava koňaku ve třech

Ona zmíněná Guyova diskografie je velmi zajímavá, a to zejména od 90. let, kdy se propracoval do polohy naprosté „bluesové instituce“. Na rozdíl od řady jeho kolegů, kteří prostě, když „byla společenská potřeba“, nahráli album, obvykle prakticky stejné jako ta předchozí, což bylo jaksi z podstaty kvitováno, Buddy Guy pracoval na každém albu zvlášť de facto jako na konceptu svého druhu. A tak v jeho diskografii najdeme tituly poznamenané rockem i vysloveně akustické. Tituly stylově moderní, s hybnými funkovými rytmy, i otevřené pocty mississippským prazákladům žánru.

Nové album The Blues Is Alive And Well svůj obsah napovídá už samotným názvem, tedy „blues je naživu a v pohodě“. Kolekce patnácti písniček je vlastně jakousi probírkou bluesovými styly, ve kterých je Guy doma. V naprosté většině hraje na elektrickou kytaru, která jeho rukám bezesporu nejvíc sluší, ale v táhlé procítěné písničce You Did The Crime bere do rukou mírným zkreslením prohnaný akustický nástroj, aby si lépe „popovídal“ s jedním z hvězdných hostů alba Mickem Jaggerem. Který se zde neprezentuje jako vokalista, nýbrž hráč na foukací harmoniku. A jeho part potvrzuje, že Jaggerovo „harmonikářské znovuzrození“ na posledním albu Rolling Stones Blue & Lonesome nebyla náhoda ani žádný studiový podvod.

Zásadní koncentrace slavných jmen je v písničce Cognac (ano, tematicky skutečně oslavě onoho nápoje, který prý Guye naučil pít jeden z jeho hlavních učitelů Muddy Waters). Je totiž trialogem kytar protagonisty alba s¬jeho obdivovateli Jeffem Beckem a Keithem Richardsem. Mimořádně uvolněná nálada dává ve vyhrávkách i minisólech krásný prostor k předvedení tří zcela rozdílných hráčských stylů, které ovšem mají jedno společné: dokonalé cítění bluesové nálady.

Možná trochu překvapivým hostem je James Bay, úspěšný sedmadvacetiletý zpěvák a kytarista a držitel Brit Award, který v duetu Blue No More, mimochodem převelice „bbkingovském“, ukazuje, že Buddy Guy je idolem už pro další muzikantskou generaci. Což je ostatně u lidí, kteří mají v pořádku uši, pochopitelné.

Šlo by to ale i bez hostů

Jenomže album The Blues Is Alive And Well neprodávají slavná jména z oblasti popu a rocku, nýbrž jméno a projev jeho protagonisty. Skutečně, Guyova deska by byla skvělá i bez vstupů obou „Stounů“, Becka a Baye.

Nejde jen o to, že stálý Guyův producent a bubeník Tom Hambridge vymyslel skvělou mozaiku stylů, kterými svého svěřence potažmo posluchače provádí a asistují k tomu tu základní hráčské sestavy, v nichž Guyova mistrovská kytara lépe vynikne, anebo naopak širší posazy s dechy a dívčími sbory, které mají úlohu „nakopnout mašinu“.

Významná je v tomto případě totiž i výpověď písniček, které na albu jsou. Hned v úvodní A Few Good Years se Buddy Guy (hlasem, na němž není stopa osmdesátnické únavy) obrací k Všemohoucímu s prosbou o pár dalších let života, v písních When My Day Comes a End Of The Line jako by už nahlížel kamsi „do jiného světa“.

Ale nemylme se, tenhle vitální mistr se do hrobu nechystá. Přesvědčí o tom nejen tato deska, ale i jeho vůbec první koncert v Česku, který proběhne 8. listopadu ve velkém sále pražské Lucerny.

  • 0Diskuse


Ondřej Bezr

Autor

Ondřej Bezrondrej.bezr@lidovky.czČlánky