Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly Divadelní ústav je příspěvkovou organizací ministerstva kultury a situace, která se tu vytvořila, je lehce absurdní - od roku 2005 na něm parazituje útvar, který nese zavádějící název Institut umění. Od počátku se profiloval jako servisní organizace pro ministerstvo kultury a vznikl zčásti proto, že ministerstvo skrytě a občas i veřejně vysílalo signály, že samotný Divadelní ústav je problematická existence.
Rozšíření jeho činnosti tedy zprvu sledovalo záměr obhájit se, ale jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Záhy došlo k rozšíření názvu a celý podnik se dnes jmenuje Institut umění - Divadelní ústav (IDU). Jeho vedení dnes vážně argumentuje tím, že divadlo neexistuje ve vzduchoprázdnu, a tudíž je mu tohoto informačního, poradenského a produkčního centra zvlášť zapotřebí. Současná ředitelka Pavla Petrová, původní profesí ekonomka, má k němu také velice kladný vztah, jak si lze i přečíst v její koncepci na webových stránkách IDU. Lze tedy očekávat, že Institut umění v blízké budoucnosti pohltí svého hostitele a ten se stane jedním z jeho oddělení. Vždyť už nyní chybí peníze na podstatné úkoly divadelní historie a teatrologie, významné ediční projekty, odborné časopisy, dokumentaci, snižují se stavy odborných pracovníků a v neposlední řadě vzalo za své i jediné specializované knihkupectví divadelní literatury Prospero.
Loni ústav získal statut výzkumné organizace, který by mu měl vylepšit stávající financování, ale není jasné, zda si jej udrží, opět zpřísněné podmínky a řada nejasností vzbuzují obavy. Situace, kdy má ministerstvo k dispozici ještě další aparát, jenž za něj vyřizuje všelijakou agendu, mu pochopitelně vyhovuje. Otázka, zda by samo nemělo tuto servisní činnost vykonávat, zřejmě vůbec není na pořadu dne. Proti budování servisní organizace tohoto typu, ať už bude samostatná nebo jako součást ministerstva, nelze nic namítat, ale proč se její rozvoj má dít na úkor Divadelního ústavu, který měl a má nezpochybnitelný smysl své činnosti? Institut umění představuje typ současného podniku, který je specializovaný na všechno a zároveň na nic, jeho činnost je sice ohromující, ale současně z velké části představuje přímo krystalickou byrokracii, o absurdních výzkumných úkolech ani nemluvě.
Kacířský požadavek To, kam se dnes ubírá Divadelní ústav, je alarmující - je to anulování soustředěného úsilí prvních polistopadových ředitelů Karla Krále a Heleny Albertové. Ta pak během několika let se svými spolupracovníky vrátila ústavu pošramocenou prestiž z dob normalizace. (I přesto je historie ústavu impozantní a dokládá, že se tu nejenom skryly proskribované osoby a mnoho se podařilo uchránit před likvidačními zásahy.) Málokdo si dnes uvědomuje, že ústav byl v roce 1990 na zrušení a je vedlejší, zda by se tak stalo právem či ne. Albertová se jej v dobrém slova smyslu snažila odpoutat od ministerstva, udělat z něj dokumentačně-výzkumné centrum českého divadla, ostatně v roce 1993 také přichýlila z ČSAV vypuzený Kabinet pro studium českého divadla. Bohužel emancipační záměr se nepodařilo dovést do zdárného konce, tak jak se to podařilo Filmovému ústavu, dnes Národnímu filmovému ústavu
Poslední dva z předchozích ministři kultury Vítězslav Jandák a Václav Jehlička měli opravdu skvělé nápady. Zatímco první chtěl podnik přesunout do Brna, druhý naznačoval, že by měl být zrušen jako relikt minulosti. A přitom české divadlo nutně potřebuje centrální instituci, v níž se propojí výzkum s budováním dokumentace. A to i přesto, že například na DAMU i JAMU existuje výzkumná činnost s velmi dobrými výsledky. Bez střediska podobného typu, které vše zastřešuje, by se česká teatrologie dostala do velice svízelné situace. A skutečně nejde jen o domácí kapric, divadelní ústavy existují v celé Evropě. Stačí se jen podívat na Slovensko: bratislavský Divadelný ústav, v jehož čele stojí absolventka VŠMU a dramatička Vladislava Fekete, netáhne za sebou žádný servisní balvan, naopak má bohatou ediční činnost, organizuje festival současné slovenské tvorby apod. A to raději ani nepřipomínejme, jak vypadá takový podnik v Rakousku, které má navrch ještě skvělé divadelní muzeum, což je meta, o níž si můžeme nechat jenom zdát; za dvacet let si tuto myšlenku nikdo pomalu netroufl ani vznést.
To si vážně české divadlo a jeho vynikající osobnosti nezaslouží dokumentační a výzkumné centrum bez nesmyslných přívažků? A co teprve muzeum, to už je rovnou kacířský požadavek. Zvlášť dnes, že? Prošustrovalo se kdeco, ale kdy už konečně nastane ta doba hojnosti, v níž dojde i na chudinky humanitní vědy?
