Z knihovny na mě spadla knížka Anny Sedlmayerové Na cestách. Autorka si po sovětské okupaci ani neškrtla, ale napsala osm knih do šuplíku, které vyšly po roce 1989. Na cestách je ale kniha z roku 1969, při níž ten, komu bylo v roce 1989 aspoň patnáct, musí ryčet nad každou stránkou. Sedlmayerová tu popisuje, jak s rodinou projela v 60. letech Itálii, Francii a Anglii. Jistě paní spisovatelce soudruzi ten „nekritický obdiv k západu“ za normalizace osladili, ale její líčení toho, jak s metrákem konzerv, narvanou škodovkou s kufry i na střeše brázdila civilizovanější část Evropy, je přímo božsky zábavné. A poučné. A ve srovnání s dneškem plné nádherných paradoxů.
Jak byla okouzlená z toho, že v rakouských vesnicích neviděla hnojiště a odložené zemědělské stroje. A v rakouských stržích se neválely klozety a staré hrnce. Prodavači jí nenadávali a jeden s ní dokonce v Rimini sjezdil celé město, aby jí vyhověl. Rychle jsme zapomněli na to, v čem jsme žili, na tisíce nepříjemností, které nám otravovaly život. A když jsme se náhodou dostali za hranice, jen jsme poulili oči. Aspoň že jsme na tom nebyli jako Rusové, kteří když se v ostře sledované grupočce dostali na Západ a vejrali do přecpaných obchodů, dozírající fízlové jim hbitě vysvětlili, že je to kapitalistická propaganda.
Tak moc jsme si přáli být v té normální Evropě, a když nás do ní vzali, zase vymýšlíme, jak to udělat, abychom mohli jen brát a nemuseli dávat. Evropská unie není ideální spolek, ale jen blázen by stál opodál. Jak nedávno řekl Jan Burian, jsou to jen nedůležité komické peripetie, na které se v budoucnu bude vzpomínat s úsměvem, protože na vývoji už nelze nic změnit. Možná, ale kdo má ty popletené hradní nápady vydržet?
O autorovi| JANA MACHALICKÁ, redaktorka LN
