Takto nazval před lety Sigmund Freud svou studii o náboženství, jehož vymizení jako překonání „dětství“ ve vývoji lidstva v budoucnu předpovídal. Netušil, že o osmdesát let později se bude možno dosti podobně ptát po budoucnosti manželství tradičního typu. Ne že by se snad mělo lidské prožívání lásky a nenávisti, či dokonce způsob rozmnožování radikálně změnit, ale přesto je posun těžko nepozorovat.
Pokud padesát, či snad ještě o trochu více procent manželství u nás končí rozvodem, je to důvod k zamyšlení. Kdyby v hřebčíně hynula polovina koní či se rejdaři potápěla každá druhá loď, vedlo by to jistě k radikálnímu zamyšlení. Kdo z chirurgů či pacientů by se pustil do operace, u níž je poloviční šance, že se povede? Ve společnosti, která stojí na podpoře individuálního egoismu a vlastní životní cesty bez ohledu na tradici a rodové vazby, se ostatně ani nic jiného očekávat nedá. Špičkové intelektuální výkony se i v minulosti špatně slučovaly s rodinou a Platóna či Tomáše z Aquina si těžko představit v chumlu potomků.
Svět, skýtající spoustu možností, ztěžuje život i „obyčejným“ lidem. Má-li on manažerský kurz v Los Angeles a ona praktikum z ajurvédské medicíny v Himálaji, mohou si nanejvýš psát e-maily. V Japonsku prý už spousta partnerství funguje „po síti“ s mikrofony a webkamerkami, aniž by se partneři vídali - tak je udržení iluzí snadnější. Vyšší rozvodovost kupodivu není mezi vrstvami vzdělanými, kde by se excesivní využívání šancí a skryté profesionální řevnivosti mohly čekat, ale mezi vrstvami nevzdělanými. Třenice totiž mohou propukat o cokoliv - kterou ze senzačních slev využít, na kterou telenovelu přepnout, jaký točený salám obstarat...
Nenechme se mýlit představou, že třeba na venkově pozdního 19. století panovala v tomto smyslu harmonie - stačí si přečíst třeba Klostermannův román Ecce homo, abychom viděli, jak si dva prosťáčkové v rustikální idyle dokázali systematicky ničit životy. Je samozřejmě pravda, že lidský pár tvořil tehdy převážně ekonomickou jednotku, individuace méně pokročila a sociální role jedince byla téměř vším, jeho vlastní realizace téměř ničím. Bylo tedy do značné míry jedno „s kým“, důležité bylo „že“: chalupa prostě potřebovala ženskou ruku či naopak hospodáře. Přesto je dobrý důvod k domněnce, že nerozlučitelnost takovýchto vztahů i tehdy řadě lidí nějakou psychosomatickou chorobou ukrátila život - Buddha ve svém seznamu zdrojů utrpení uvádí nejen oddělení od věcí milých, ale i spojení s nemilými.
Dediferenciací dělby práce v přítomné době, od paleolitu první, tento aspekt manželství dostal značnou ránu. Měla by se tedy takováto instituce nadále řídit rodinným právem, které v zásadě vychází z rakouského občanského zákoníku z roku 1811? (Domnívám se naopak, že těm, kteří by toužili po vlastním tradičním rodinném právu, ať už muslimském či katolickém, by se to mělo umožnit.) Je-li přežívavost nějakého formalizovaného vztahu v majoritní společnosti jen 1:1, je otázka, zda nečinit už od jeho počátku opatření, umožňující nedramatický rozchod - byla by to třeba atributace větších majetků a jednotlivých dětí konkrétním členům páru namísto představy, že mají vše „napůl“.
Nedomnívám se jako někteří, že cesta ze sociální pasti povede přes politickou podporu tradičních forem manželství, což se trochu podobá fedrování formanů v době kamionové, ale promyšlením toho, jak se společnost bude obnovovat v době krátkých opatrných spolunažívání, či dokonce singlovských minidomácností, do nichž se jeví vést prodloužení současných trendů.
***
Špičkové intelektuální výkony se i v minulosti neslučovaly s rodinou a Tomáše z Aquina si těžko představit v chumlu potomků
O autorovi| Stanislav Komárek, biolog a filozof
