BERLÍN/PRAHA Platí za dobrého společníka, který umí ostatním zpříjemnit večer. Pověstné jsou prý zejména jeho vtípky. Řeč je o německém mediálním magnátovi Detlefu Prinzovi, který rovněž patří do okruhu blízkých spolupracovníků bývalého ministra zahraničí Franka Waltera Steinmeiera.
Nyní se však na Prinzově pověsti objevil závažný škraloup. Německý časopis Focus totiž ve svém včerejším vydání napsal, že devětapadesátiletý Prinz v 80. letech navázal spolupráci s československou komunistickou rozvědkou.
Odvolal se přitom na kopii 307stránkového československého archivního spisu, podle kterého bylo Prinzovým úkolem získávat informace o dění uvnitř německé sociální demokracie (SPD), amerických zařízeních i o Richardu Burtovi – tehdejším velvyslanci USA ve Spolkové republice. (Jak spis získal, ale Focus detailně neuvedl.)
Prinz v nedělníku Bild am Sonntag popřel, že by pro nějakou tajnou službu pracoval. Pokud se to ale prokáže, hrozí mu prý obvinění z vlastizrady. Případ je pozoruhodný kvůli tomu, že Prinz je skutečně velmi vlivný. Steinmeier (jako šéf diplomacie skončil loni, v současnosti vede frakci SPD ve Spolkovém sněmu) ho brával s sebou na zahraniční cesty a přispíval do jeho periodik. Jak se tedy podle Focusu Prinz do služeb 1. správy Sboru národní bezpečnosti (SNB) dostal?
„To budu dělat...“ V 80. letech byl Prinz funkcionářem odborového hnutí IG Metall. Už tehdy ale měl kontakty na vedení SPD. Čechoslováci se na jeho získání údajně dlouho připravovali. Často se s ním setkávali důstojníci Vlastimír Přibyl a Jiří Dusík, kteří ve Spolkové republice oficiálně působili jako diplomaté. „Velmi dobře navazuje nové kontakty, umí se pohybovat i v neznámém prostředí,“ poznamenali si.
Den D, kdy byla navázána spolupráce, přišel podle Focusu 23. října 1986. Tehdy Prinz přistál v Praze, aby se setkal s místními odboráři. Kromě toho však měl schůzku s Přibylem, svým pozdějším řídícím důstojníkem. Spolu se navečeřeli v hotelu Intercontinental – pohoštění tvořily kachna, becherovka a pivo.
Samotné naverbování následovalo mezi půl třetí a půl pátou v noci v hotelu Tatran. Přibyl prý nejprve dal Prinzovi najevo, že pracuje pro rozvědku. Ten pak údajně reagoval se slovy, že je ochotný nadále spolupracovat pod krycím jménem Erwin. „To budu kdykoliv dělat, jsme přátelé,“ řekl. Motivy ke spolupráci byly podle podkladů „ideologické a politické“. Na závěr Prinz, který nyní tvrdí, že Přibyla nezná, dostal 3000 korun. S řídícím důstojníkem se Prinz od té doby setkal ještě třicetkrát, z toho desetkrát po pádu Berlínské zdi. Spolupráce byla ukončena až v srpnu 1990.
Focus také uvedl, že informace o Prinzově protistátní činnosti má německá tajná služba nejméně deset let. Češi po svém vstupu do NATO v roce 1999 totiž informace o síti agentů do Německa předali, aby demonstrovali, že jsou spolehlivým partnerem. Do rukou státního zastupitelství v Karlsruhe se ale nedostaly. Kde nyní jsou, není podle agentur známo. Steinmeier popírá, že by věděl o tom, že jeho spolupracovník Prinz byl veden pod krycím jménem Erwin, nevěděl prý ani o tom, že Němci tuto informaci již obdrželi. Přitom právě v této době měl Steinmeier v kabinetu bývalého kancléře Gerharda Schrödera na starosti tajné služby.
***
Špion, který způsobil pád Brandta Guillaumova aféra – lekce z minulosti
Jeden z nejznámějších případů, kdy odhalení agenta z východního bloku ovlivnilo politiku ve Spolkové republice, se odehrál ještě za studené války v roce 1974.
Tehdy vyšlo najevo, že Günter Guillaume, osobní referent sociálnědemokratického kancléře Willyho Brandta (SPD), byl východoněmeckým agentem. Aféra spolu s některými dalšími důvody přivedla následně Brandta k rezignaci a ukončila tak jeho vrcholnou politickou kariéru.
Guillaume do Spolkové republiky přesídlil v roce 1956. Díky vstupu do SPD se mu podařilo dostat až na kancléřství. Brandtovým osobním referentem se stal v roce 1972.
Západoněmecká tajná služba měla o činnosti Guillauma i jeho ženy indicie již od roku 1973, zatčení se však uskutečnilo až o rok později.
„Jsem občan NDR a váš důstojník. Respektujte to,“ prohlásil tehdy Guillaume, který dostal 13 let vězení. V roce 1981 byl však navrácen zpět do NDR. Zemřel v roce 1995.
