1. srpna 2018 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

VIDEO: Slzy u mrtvých i strach z války. Bylo jim teprve osmnáct, když jim invaze ukradla plány

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 12Diskuse

PRAHA Kvůli okupaci jim před očima zrudl okolní svět. Pod vlivem událostí takzvaného Pražského jara si přitom tehdy teprve osmnáctiletí lidé svou budoucnost představovali v poněkud jiných barvách. Jednadvacátého srpna roku 1968 sice prožil každý z osmičky respondentů úplně jinak, přesto si odnášejí stejné pocity. Server Lidovky.cz přináší osmidílný videoseriál autorské dvojice Šárky Kabátové a Ondřeje Boja. Jeho součástí budou i podcasty.

Od 21. srpna 1968, kdy na území Československa vstoupila vojska Varšavské smlouvy, až do konce roku zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a dopravních nehodách zaviněných okupačními vojsky 108 Čechů a Slováků. Kromě toho měla invaze také za následek emigraci přibližně 100 tisíc lidí do konce roku 1969, dalších 140 až 250 tisíc lidí pak natrvalo odjelo do roku 1989.

Do Prahy bez boty a stopem

Invaze měla dopad ale i na osudy jednotlivých Čechoslováků. Často se podepsala na jejich mentálním rozpoložení, zasáhla do vztahů v rodině, případně mezi milence, kamarády či spolužáky. Před padesáti lety změnil vpád vojsk i myšlení mladých lidí. Server Lidovky.cz vyzpovídal osm tehdy osmnáctiletých lidí, kteří měli své plány a byli nuceni je vlivem politických okolností přehodnotit. 

Členka literárního sdružení z Litoměřic LiPen Ludmila Černá byla tehdy příznivkyní hnutí hippies. Když se dozvěděla, že její kamarádi po příjezdu Rusů pochodují ulicemi Prahy, okamžitě za nimi s kamarádkou vyrazila. Do už okupované metropole jely společně stopem. V Praze nakonec bez peněz zůstala dva dny a když se vrátila domů, maminka ji zfackovala. Ludmila jí totiž doma nenechala žádný vzkaz.

Farář Jan Mamula zas v osudný den lovil ryby. Tušil, že bude mít štěstí na cejny. Když na něj maminka křičela, že „je invaze“, zahodil pruty do řeky. Ve vzteku. Nevěděl, co jej i jeho rodinu čeká. Z hlasu matky, která zažila hrůzy světového válečného konfliktu, jako by slyšel: „Bude válka“. Od té doby na rybaření zanevřel. Až moc mu připomíná příjezd okupačních vojsk. 

Pavel Rada. V roce 1968 mu bylo teprve osmnáct let.
Eva Heřmanská. V roce 1968 jí bylo teprve osmnáct let.

Spisovatelce Ireně Fuchsové se na konci 60. let minulého století začalo dařit. Chtěla si udržet práci v divadle a upevňovat vztah s Láďou, klukem z Kolína, do které se zamilovala. Zakoukala se do něj, ačkoli měla na výběr mezi tolika bohémy, kteří se kolem ní motali. V den, kdy přijely tanky, o něj přišla. Jejich vztah skončil, protože Láďa odjel do Prahy. Ten den musela vydrhnout další kus podlahy v divadelním sále, aby stihla připravit sál na premiéru, teprve pak mohla do centra Kolína přihlížet vzpouře svého bratra přímo před sovětskými tanky. 

Štěstí v neštěstí

Nejen ona ztratila naději a ideály. Invaze všem zpovídaným osmašedesátníkům bez výjimky zhatila jejich představy o budoucím životě. Všichni hovoří o době, která přinesla mnoho bolesti, na druhé straně ale umí ocenit i drobné štěstí v neštěstí. 

Nikdy prý necítili takové propojení mezi lidmi jako po vpádu vojsk. Měli stejného nepřítele, jak tvrdí. „To bylo vlastně velmi příjemné,” míní chovatel konstruktér a chovatel koní Pavel Rada, který má na invazi vzpomínky především skrze svého otce, který ještě jako ředitel výzkumného ústavu v Praze organizoval ilegální vysílání, zatímco zbytek jeho rodiny, včetně syna Pavla, pobýval u Sázavy. 

I dalšímu respondentovi přinesl rok 1968 jednu drobnou radost v době útlaku a nespokojenosti. Kdyby nebylo zásahu rudých vojsk, učitel jógy a biolog Jan Buřival by asi nikdy tak dobře nepoznal jogína Eduarda Tomáše, který je dodnes považován mezi Čechy a Slováky za jednoho z největších duchovních mistrů. V tajnosti se během režimu scházeli na jeho chalupě. Bez ohledu na to je pro něj srpen 1968 hořkou vzpomínkou na dospívání. 

Umělkyně Eva Heřmanská se naplno věnovala výtvarné činnosti, když došlo k invazi. Tou dobou ale trávila léto se svou rodinou v zahraničí. O událostech v Československu se dozvídala přes známé. Nakonec se do Prahy, kde prožila celý život, vrátila až pár dní po okupaci. Na to, co viděla, prý nikdy nezapomene. Byly to i uniformy sovětských vojáků, které v dívce s uměleckým cítěním vzbuzovaly obrovskou nechuť. 

CCCP na víčku

Autobusový řidič Alexandr Jirsa měl podobně nevkusný zážitek z příjezdu vojáků do Prahy. Když pobíhal se svými kolegy po ulicích, setkal se tváří v tvář s jedním z mladíků jedoucích v tancích. „Na jednom víčku měl vytetováno CCCP, na druhém srp a kladivo. Hrozný,“ vypráví téměř se slzami v očích. Stejně jako jeho rodiče neměli rádi Němce, on cítí zlobu k Rusům. Před očima má totiž stále mrtvá těla zakrytá vlajkami. 

Příběh o tom, jak prožila invazi, odvyprávěla i Liana Tejmar-Kolar, která žije desítky let v Německu. Ačkoli 60. léta už netrávila v Československu, nýbrž v Německu a v Anglii, na okupaci vzpomíná nerada. Když krátce po příjezdu vojsk dorazila do Prahy, čekala ji hrůza. Vzpomíná na to, jak se Praha změnila k nepoznání i na to, jak bolestivé bylo odloučení od přátel i zbytku rodiny. 

  • 12Diskuse


Šárka Kabátová

Autor

Šárka Kabátovásarka.kabatova@lidovky.czČlánky