Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Bystrovova řeka žalu a naděje

Česko

NEKROLOG

Vstupují do řeky plné smutku a zla, lidské velikosti a malosti, do řeky neustále vyvrhávající na břeh dosud neznámá svědectví o síle a slabosti člověka a současně jiná taková svědectví neustále hlouběji a hlouběji pohřbívající na dně času, který nám dovoluje líčit naši minulost krásnější, než byla, protože její poznání se nám stále více vzdaluje a můžeme lhát.

Nikdo nedokáže přesněji než Vladimír Bystrov popsat stav duše člověka, který poznává jedno z největších zel, jaké kdy lidstvo vytvořilo. Gulag, stalinské lágry, Kolyma, mučírny NKVD, Bělomorkanal, Magadan, Sevsib... To byl svět, který Vladimír Bystrov dlouhá desetiletí dobrovolně a usilovně zkoumal, aby mohl zachraňovat již pohřbívaná svědectví. Vladimír Bystrov věděl lépe než jiní, co jsou to zločiny bolševismu. Věděl, že leninské a stalinské lágry zničily miliony lidských životů a zločiny jejich strůjců přesahují svými rozměry zločiny osvětimské.

Tatínek Vladimíra Bystrova v gulagu na deset let zmizel, jeden z těch odsouzených i neodsouzených, zastřelených a zemřelých hladem. Přirozeně se tak Vladimír Bystrov v roce 1993 stal předsedou rady Výboru Oni byli první, který shromažďuje dokumentaci o československých občanech, zejména předválečných ruských emigrantech, zavlečených po druhé světové válce z Československa do sovětských koncentráků. Systematicky o nich sbíral svědectví a časopisecky a knižně je publikoval.

Vladimír Bystrov byl můj přítel. Spojovala nás řada věcí, láska k Rusku a odpor proti bolševismu byly dvě z nich. Když jsme koncem osmdesátých let podnikali s naším společným kamarádem režisérem Milanem Maryškou pokusy proniknout do gulagu a natočit tam o něm svědectví, radili jsme se s Vladimírem. Řekl nám: „Jestli se dostanete do Magadanu, najdete Butygyčag.“ A dal nám spojení a několik adres na členy sdružení bývalých vězňů Memoriál. Kdyby nebylo Memoriálu a Vladimíra Bystrova, nikdy by Milan Maryška nemohl tak skvěle natočit seriál Sibiř - země žalu, země naděje. Je v něm i Butygyčag, jeden z nejhorších uranových koncentráků na Kolymě. Celá devadesátá léta, kdy jsme s Petrou Procházkovou novinařili v ruských končinách, měli jsme ve Vladimírovi spolehlivého rádce.

Vladimír Bystrov byl Pan novinář. Svou zodpovědnost k žurnalistice ukázal hned koncem roku 1989 v bouřlivých sametových dobách. „Kudy se budeme ubírat, záleží dnes na novinářích víc než na politicích,“ řekl tenkrát. On byl jedním z prvních, kdo věděl, že je třeba zlikvidovat komunistický Svaz novinářů. Věděl, že postoj novinářské obce k dění ve státě může zbrzdit, či naopak urychlit definitivní pád režimu. Cílevědomě pracoval na myšlence založit Syndikát, profesní novinářskou organizaci. Jsem docela pyšný na to, že jsem mohl tenkrát s Vladimírem Bystrovem a ostatními kolegy svolávat ustavující sjezd Syndikátu. Přes dva tisíce novinářů se tehdy sešlo v dnes již neexistujícím levém křídle Veletržního paláce a podpořilo Občanské fórum a Václava Havla.

Od té doby uběhlo dvacet let. Vladimír Bystrov si v nich mohl vynahradit léta, kdy se nemohl věnovat politické publicistice. S vervou pracuje jako šéf zahraniční rubriky Reflexu, v roce 1992 zakládá nový deník Noviny. Vzpomínám, s jakou hrdostí přinesl k nám do Lidovek jejich první výtisk na kanárkově žlutém papíru. Píše a píše. Čteme si vzájemně, co jsme napsali. Přeme se, hádáme se, přesvědčujeme se. Žijeme hekticky a rádi.

Vladimír Bystrov byl vyznamenán v roce 2007 vysokým státním vyznamenáním, Řádem T. G. Masaryka za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva. Za dlouholetou snahu o rehabilitaci ruské meziválečné antibolševické emigrace v Československu se stal v roce 2008 laureátem Ceny Rudolfa Medka, udělované Nadačním fondem angažovaných nestraníků. Jsem rád, že se Masarykovo a Medkovo jméno propojilo se jménem Vladimíra Bystrova. Budou na nás z té výšky shlížet spolu s Vladimírovým tátou Nikolajem Vladimirovičem Bystrovem a jeho spoluvězni ze Stalinových lágrů a budou nám dodávat odvahy, abychom nedopustili pohřbívání svědectví na dně času.

O autorovi| JAROMÍR ŠTĚTINA senátor

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...