Masaryk si plně uvědomoval, v jak obtížné počáteční situaci se Československo nachází, a věděl, že je třeba představit pozitivní vzory a založit republikánskou tradici. Postupně tak vytvořil model takřka dokonalé rodiny, ve které měl každý své jasně definované místo.
Olga: první pomocnice na Hradě
Masarykův příjezd z exilu v prosinci 1918 neznamenal jen návrat do nové politické a společenské, ale také rodinné situace. Jeho duševně vyčerpaná žena byla ve veleslavínském sanatoriu. Smrt syna Herberta (1915), uvěznění dcery Alice (viz rubrika Osobnosti doby) a odloučení od mladší dcery Olgy a manžela ji těžce poznamenaly. Masaryk manželku často navštěvoval; přivezl si tašku papírů a v její přítomnosti pracoval. Charlotta se zajímala o dění kolem sebe a několikrát se objevila na veřejnosti po prezidentově boku; žila však v ústraní. Na jaře 1923 ji zastihl záchvat mozkové mrtvice a o několik dní později, 15. května, zemřela.
Masarykova tajná láska Oldra. ‚A tam jsme ulehli na posteli...‘ |
Po boku otce na Hradě stála nejdříve Olga. V pase měla uvedeno, že je sekretářka prezidenta. Podílela se na organizování prezidentské kanceláře a byla také autorkou prvního návrhu hradního ceremonielu. Tato její činnost netrvala dlouho; v prosinci 1920 se provdala za o dvacet let staršího švýcarského lékaře Henriho Julese Revillioda. Bezdětný vdovec a člen protialkoholního hnutí pocházel z bohaté rodiny filantropů.
Se sňatkem sestra Alice nejprve nesouhlasila. V tom, že mírný a laskavý doktor Revilliod chce Olgu pouze zneužít, se však mýlila. Manželství bylo šťastné a vroce 1921 se jim narodil syn Herbert a o rok později Leonard. Olga se nestarala pouze o rodinu, zajímala se také o propagaci Československa ve Švýcarsku a měla i vliv na zřízení stipendijních míst pro československé studenty na teologické fakultě v Ženevě.
Jan: mnohokrát zmařené přísliby
Když se vrátil z rakouské armády, také syn Jan hledal uplatnění. Jeho intelekt, schopnost komunikace, jazyková lehkost a společenská obratnost byly dobrým vkladem pro budoucí kariéru diplomata. V roce 1919 ho doporučil Masarykův tajemník Vasil K. Škrach ministru zahraničních věcí Benešovi jako člověka „dokonale dobrého srdce a naprosto pravdivého“, který má však „slabou vůli“, neboť se „rozptyluje nesčetnými službičkami, jež neumí odmítnout svým přátelům a známým“. Své nedostatky ovšem znal i Jan Masaryk: „Musím být nesmírně odporným, když hlučně, hloupě křápám, jsem neklidný a bez programu. Omluvy nemám, naopak – jen naději, že v budoucnu budu lepším.“
Nakonec roku 1919 odjel jako chargé d’affaires do Washingtonu, kde výborně uplatnil své schopnosti. V roce 1920 se ale vrátil domů, chtěl být nablízku nemocné matce. „Zvykl jsem si nepouštět nikoho do svého srdce. Mama tam byla,“ svěřil se po její smrti otci. Tehdy se zcela upnul na otce, kterému v den svých čtyřicátin roku 1926, kdy už byl vyslancem ve Velké Británii, sliboval: „Drahý tata, chci Ti slíbit, že se budu vždycky snažit plnit dle svých slabých sil povinnosti, které, jak se zdá, mi osud nakládá. Nemám jiné ctižádosti než být hoden Tvého jména – skromně a poctivě.“
Z pozice „nositele jména“ se ale těžko mohl vymanit, a tak vlastně stále žil ve stínu svého otce. V roce 1924 se oženil s rozvedenou Američankou se třemi dětmi Frances Cranovou. Vztah skončil v roce 1931 rozvodem a Jan poté otci napsal: „Já patřím Vám a Československu.“
Alice: vyvolená ke službě státu
Nejblíže svému otci stála Alice. Jako první dáma republiky nebyla pouhou postavou pro reprezentaci. Založila a stála včele Československého červeného kříže a tradice velikonočního míru či vánočního stromu republiky byly také jejím dílem. Na pohled strohá Alice měla nepokojný a bohatý vnitřní citový život. K němu patří i platonické nedlouhé milostné vzplanutí k hradnímu architektu Jožemu Plečnikovi. Stejně jako Jan i ona nesmírně stála o to, aby byl otec s její prací spokojen, a měla obavy, že jeho nárokům nedostojí.
Alice Masaryková: zakladatelka Červeného kříže a bojovnice za práva žen |
Také ona lásku k otci přenášela na celou zemi a poněkud exaltovaně mu psala: „Ty jsi Čechy; a k Tobě a k Čechám mám takový cit, že život svůj vesele položím, je-li třeba. Ale raději bych posloužila.“ Opět zde zaznívá ten stálý tón služby a povinnosti, který u Alice hraničil až s pocitem vyvolenosti: „Pánbůh se o nás stará, a stále víc se utvrzuji ve víře, že nás vyvolil, abychom v našem státě uskutečnili ideál pravé demokracie.“
Alice viděla otce jako absolutní mravní ideál a vadilo jí, že z tohoto rámce vybočuje a nechce se dát spoutat. Sám Masaryk si však uvědomoval, že musí očekávané představy splnit. A tak nechal Alici, aby jeho obraz – v dobré víře, že tím dává národu absolutní vzor – korigovala. Nejvýrazněji dcera zasáhla do Čapkových Hovorů s TGM. Spisovatel si stěžoval, že mu vyškrtala ty nejlidštější pasáže. Alice nechtěla, aby se v Masarykově životě objevila jiná žena než její matka, a byla přesvědčena, že se jí podaří matku zastoupit.
Jak Masarykova smrt v roce 1937, tak zánik jeho díla, Československa, o rok později, obě tyto události znamenaly pro jeho děti velkou osobní tragédii.
