že jsem zažil zrození sportovní superstar, proměnu Jaromíra Jágra Měl jsem to štěstí, z ještě nevyzrálého hokejisty na hokejového krále. Coby jeho trenér jsem s ním prožíval jeho mladické trable, snažil se ho usměrňovat, pomáhal jsem mu najít správnou cestu.
Malý Jágr věřil své věci. Celý jeho svět byl hokej. Denně dělal dva tisíce dřepů jen proto, že si říkal: Hokej je o nohách, a já chci mít silné nohy.
Pamatuji si, jak mě v Americe několikrát vzbudil v noci před zápasem a hlásil: „Jdu jezdit na kole. Musím si dát tak deset sprintů na rotopedu.“ Vysvětloval jsem mu, že z fyziologického hlediska je to nesmysl, když má druhý den zápas. Jenže on věřil, že když to udělá, bude hrát dobře. Nazítří vstřelil dva góly a po zápase v kabině mi řekl: „Tak vidíš, ty fyziologu.“
Tehdy jsem pochopil, že víra v úspěch a splynutí se svou rolí – v Jaromírově případě rolí hokejisty – jsou daleko silnější než zákony fyziologie, anatomie a tréninkové postupy dohromady.
A také silnější než rodičovská přání.
Tu situaci znají mnozí z vás: je večer, čtete si nebo brouzdáte po internetu a vedle v pokoji řádí vaše nevybouřené dítě. „Co s tou jeho přebytečnou energií?“ říkáte si. „Mám to: dám ho na sport!“ Jenže jaký sport? Který je pro naše dítě ten nejvhodnější?
Jako trenér se s touto otázkou setkávám velmi často. Když rodiče hledají ideální sport pro svou ratolest, přemýšlejí obvykle zhruba takto: „Chci dát syna na tenis. Mám ale obavy, že z něj vyroste kluk sám pro sebe, prostě sobecký egoista. A ti to mívají v životě těžké.“ Logickým vyústěním takové úvahy bývá: „Nebyl by lepší hokej nebo jiný kolektivní sport? Při něm se naše dítě naučí být součástí týmu. Bude si rozvíjet vlastnosti, které jsou v životě prospěšnější.“ Která role mu bude sedět?
Jenže tak otázka nestojí. Důležité není, jestli zvolit „kolektivní“ (uvozovky vysvětlím vzápětí), nebo „individuální“ sport. Klíčové je uvědomit si, že každý sport v sobě obsahuje kousek herectví. Sportovec hraje určitou roli, kterou musí respektovat a přizpůsobit se jí – obzvlášť když chce být úspěšný. Role hokejového útočníka vyžaduje rychlost, agresivitu, tvrdost a průbojnost, ale i přehled o hře či předvídavost. Role plavce vyžaduje vytrvalost, role maratonce trpělivost.
Nakonec v životě mimo sport je tomu stejně. I zde reprezentujeme různé role: matka, otec, ředitel či lékař. A většinou platí, že naše existence se neomezuje jen na jedinou úlohu. Každá naše role vyžaduje, abychom ji naplnili jiným obsahem. A abychom ji mohli zahrát co nejlépe, musí odpovídat tomu nejzákladnějšímu v nás, musí korespondovat s naším charakterem, s naší osobností. Ve sportu – ať už jakémkoli – totiž může vyniknout jen ten, u nějž hraní role a osobnost splývají v jedno, kdy se obě strany téže mince doplňují a obohacují.
„Chci být hokejistou,“ slýchám často z úst malých kluků. Jinými slovy, chtějí hrát roli hokejisty. Líbí se jim jeho výzbroj, jeho sláva. Chtějí stát na ledě vmužstvu, jemuž se hraje hymna. Ale v jejich hlavách se honí také jiná věta: „Chci přece hrát hokej!“ Jinými slovy: dítě chce hrát hokej nebo tenis, tedy „hrát samu hru“, být v ní přítomen.
Podle holistické teorie osobnosti, jejímž představitelem je americký psycholog Abraham Harold Maslow, se jedná o takzvanou potřebu sebeaktualizace, někdy také nazývanou seberealizace. Její jádro spočívá v tom, že člověk by měl být věrný své přirozenosti. Doslova řečeno: potřebou člověka je být a dělat to, k čemu se narodil. Právě na této úrovni jsou rozdíly mezi námi největší.
Psychologická matematika Při volbě sportovní aktivity stojí tedy na prvním místě role, jejíž charakter je dán samotným sportem. Role je tudíž konstantou, osobnost herce – dítěte – je proměnnou. K tomu, aby se náš potomek jednou stal úspěšným sportovcem, je potřeba, aby konstanta splynula s proměnnou, role s osobností.
Sami asi cítíte, že když pouze plníme roli („Chci být hokejistou“, „Chci být jako Jágr“), nedosáhneme zdaleka tolik jako v případě, kde role splývá s osobností („Chci hrát hokej“). I ve filmu a na divadle se přece říká: „Ta role je mu šitá na tělo.“ Dítěti bychom tedy měli hledat takový sport, který nejlépe odpovídá jeho osobnostnímu typu. Například: pokud syn či dcera tíhnou k dobrodružství, adrenalinovým zážitkům nebo k přírodě, hledáme jim sport, jakým je třeba vodní slalom, snowboarding či sjezd na horském kole.
Když se netrefíte do osobnosti dítěte, dojde k opaku: budete se vlastně snažit přetvořit osobnost dítěte k obrazu daného sportu. Jinými slovy: povedete je k pouhému hraní rolí. Chvíli to může fungovat, protože dítě se samozřejmě aspoň zpočátku snaží plnit přání svých rodičů. Přitom je však nemotivuje oddanost snu, nýbrž úsilí o to, aby samo sobě či někomu jinému něco dokázalo, jak „umí být hokejistou“, jak umí hrát roli hokejisty.
Pokud děti začnou dělat nějaký sport proto, že si to přejí jejich rodiče, impulz přichází zvenku, nikoli zevnitř od nich samých. Bohužel se to stává často: otec chtěl kdysi být vynikajícím tenistou a své nenaplněné touhy vkládá do syna, který je teď má realizovat. Výsledkem bývá frustrace na obou stranách. Rodič je zklamán a dítěti se sport zprotiví. Břemeno rodičovských neúspěchů (někdy ale také úspěchů) v daném sportu spočine jako tíha na bedrech našich ratolestí. Třeba syn legendárního tenisty Jana Kodeše či hokejového internacionála Pavla Richtra by mohli vyprávět. A mnozí další...
Jak asi bylo Janu Kodešovi, když přijel na žákovský turnaj a první, co uslyšel, bylo: „Tak co? Budeš jako táta? Taky budeš hrát Wimbledon?“ Jako by do kariéry už vstupoval s handicapem: „Jsi syn wimbledonského vítěze, musíš být také profesionál, musíš patřit mezi nejlepší na světě.“ Pod takovým tlakem se moc dobře nehraje.
Do první stovky světových tenistů Jan Kodeš mladší nikdy nepronikl a kariéru ukončil mnohem dříve než jeho otec. Dnes je šéftrenérem v Tennis Academy Jan Kodeš ve Vestci u Prahy.
Ani splynutí s rolí samozřejmě nikomu sportovní úspěch nezaručí. Ten závisí i na řadě dalších faktorů – na talentu, tréninku, zdraví či kvalitě realizačního týmu.
Pokračování na straně II
Být hokejistou v. hrát hokej
Dokončení ze strany I
To, že svou sportovní roli hrajeme v souladu se svou přirozeností, nám však může zaručit úspěch vyššího řádu, cennější o vnitřní uspokojení, o pocit, který nám nemůže nabídnout ani to nejlepší sehrání jakékoli role. Ba je tomu právě naopak: pokud sport dítě baví, pokud jej dělá s láskou a chutí, pak ani není třeba je tolik motivovat. Je velikým štěstím, když člověk najde v životě roli, s níž osobnostně splyne. Platí to nejen ve sportu, ale i v životě.
Král sprintu Usain Bolt z Jamajky hrál původně kriket, který ho „docela bavil“. Ale teprve když si trenér kriketu všiml jeho běžeckých schopností a odeslal jej k atletickému kouči, Bolt objevil sport, ve kterém se našel.
Buď nejlepší, jaký můžeš být V době, kdy Jaromír Jágr ještě neměl doma nesčetné trofeje, hnala jej vpřed touha: Chci být lepší než ten či onen. Pak mnohého dosáhl, vyhrál Stanley Cup i olympiádu, získal trofeje pro nejlepší hokejisty NHL. Potřeboval tedy novou motivaci. Začal se srovnávat sám se sebou. Jeho hnací silou tudíž bylo: „Buď nejlepší, jaký můžeš být.“
Ve své generaci nebyl jediným hokejistou posedlým svým sportem. Mnoho hráčů ze zlaté naganské party neumělo z ledu odejít. Dokud je něco nezlomí, tak zůstávají: Martin Straka hraje v Plzni a zachraňuje tamní klub, na led se vrací (pokolikáté už?) Dominik Hašek, jsou tu Šlégr, Ručinský, Reichel a další veteráni. Jejich role jim sedla na míru, proto ji hrají dál.
Každý ve svém životě účinkujeme ve spoustě rolí a každá z nich vyžaduje své. Pokud to „své“ je i „moje“, výsledkem může být to, čemu se říká životní výkon. Sportovci, kteří jsou doslova posedlí svým sportem, v něm často bývají i úspěšní.
Příkladem může být lyžař Lukáš Bauer. Nikdy sice nepatřil k nejtalentovanějším, ale svým perfekcionismem a obrovskou tréninkovou dřinou se vypracoval až k vítězství ve Světovém poháru. Nemusí tomu ale tak být vždy. Bikerka Tereza Huříková je ukázkou sportovkyně, která svádí vnitřní boj mezi svým životním postojem a tím, jaké vlastnosti si žádá její obecně daná role závodnice na horských kolech: dravost a schopnost jít do kontaktu se soupeřkami. Se svým sportem se sžívá na úrovni radostného prožívání aktivity, chybí jí však ono napojení se na agresivitu, bez které se v prostředí vrcholových závodů horských kol nelze obejít. Koneckonců na svou vrozenou slušnost doplatila i na olympiádě v Pekingu, kdy krátce po startu upadla při boji o prostor se svými soupeřkami. Mýtus o kolektivních a individuálních sportech Proto není dobré věřit různým klišé, že jednotlivé individuální či kolektivní sporty vychovávají takové či makové jedince. Individuální sport není až tak „individuální“ – nebo chcete-li sobecký –, jak se zdá, a „kolektivní“ sport naopak nemusí klást tak velký důkaz na kolektivnost, solidaritu či kamarádství.
Každý kolektivní sport, jehož synonymem je tým, se totiž skládá z individualit, které mezi sebou soupeří. I v týmu dochází k situacím, kdy je nutné poměřovat jednotlivé členy jako individua: třeba když musíte zredukovat počet členů týmu před sezonou či nějakým důležitým turnajem. Do hokejového zápasu může nastoupit pouze 22 hráčů, na soupisce jich však je 25. Přesilovku hraje jen pět hráčů, vy ale musíte volit z dvaadvaceti. Nejlepším střelcem mužstva se může stát pouze jeden. A to nemluvím o výběru hráčů do krajské či republikové reprezentace.
Nebo o tom, že hráči, kteří se „předvedou“ na vrcholné evropské či světové akci více než jejich kolegové z týmu, mají potom jednodušší cestu k angažmá v předních světových klubech.
Příklad? Senzační postup do finále fotbalového Eura 1996 odstartoval kariéru mnoha českých fotbalistů ve špičkových západních klubech, třeba Karla Poborského v Manchesteru United.
Jak vidno, i v takzvaně kolektivním sportu se vyskytuje řada konkrétních situací, jež mohou rozvíjet sobectví, žárlivost a nepřejícnost možná ještě více než ve sportu individuálním. A naopak – v takzvaně individuálním sportu může vyrůst sportovec, který by se, jak se říká, rozdal. Bude-li se dítě učit hrát tenis u trenéra, který má empatický a altruistický postoj ke svému okolí, může ho to pozitivně ovlivnit nejen v jeho sportovní kariéře.
Rozhodně tedy není na místě vinit z případného rozvoje negativních vlastností u dítěte sportovní činnost jako takovou. Vina vždy padá na hlavy lidí, kteří děti při této aktivitě ovlivňují a na sportovní výkon je připravují. Nezapomeňme však přitom, že opravdově žít život samotný a splynout s ním je tou nejvyšší metou. Nikdy sice nebude oceněna druhými natolik zřetelně jako sportovní výkon vrcholového sportovce, ale nejde přece o ty druhé. Jde o nás samé – a tím vlastně o nás všechny.
Kdo jen hraje svoji roli, zastaví se na první překážce. A nakonec prohrává.
***
Každý sport je hraní určité role. Klíčem k úspěchu je, aby role odpovídala charakteru dítěte. ROLE (RACIO)
OSOBNOST (SRDCE)
OSOBNOST A ROLE (seberealizace, sebeaktualizace, role šitá na míru)
Klíč ke spokojenosti. Jen tehdy, když se spojí srdce a racio, člověk se ztotožní se svou rolí a je vnitřně spokojený. Repro LN
O autorovi| MARIAN JELÍNEK, Autor je bývalým osobním trenérem Jaromíra Jágra. V současnosti je koučem hokejového klubu HC Plzeň.
