Berlínští divadelníci Lunatiks naplánovali pro pražský festival německého divadla tři představení livingROOMS – hra (poslední je dnes) v soukromých pražských bytech. Jejich majitelé museli produkci vydražit na internetu a vyvolávací byla tisíc korun. Podle ředitelky festivalu Jitky Jílkové byl o produkci překvapivě velký zájem.
Produkční kolektiv Lunatiks spadá do proudu dokumentárního, sociologického divadla a jejich projekty se zabývají historickými jevy a společenskými fenomény. Předchází jim vždy vyčerpávající rešerše, rozhovory s experty a účastníky i badatelská práce s prameny. Tímto svým zaměřením mají blízko k souboru Rimini Protokoll, který byl hostem festivalu loni a přivezl projekt na téma Marxova Kapitálu. Rimini Protokoll jsou zatím asi slavnější, posbírali už i mezinárodní ceny, například Evropskou cenu nové divadelní reality.
LivingROOMS má zkoumat imaginární hranice, které oddělují soukromý prostor od veřejného. Účinkují v něm dva herci Christine Rollarová a Christian Banzhaf, které prý „inspirovala“ nouze, když neměli kde hrát. Herci před svou produkcí dostanou půdorysný nákres bytu, prohlédnou si ho a představení si přizpůsobí. K dispozici by měli mít aspoň předsíň, obývák a koupelnu. O zpřístupnění dalších místností rozhoduje majitel. Velikost bytu má odpovídat počtu hostů – všichni diváci mají sedět v největším pokoji a hercům musí ještě zbýt hrací prostor.
První představení v Praze se odehrálo v bytě pod Vyšehradem za účasti asi patnácti diváků a překladatele. Tématem mělo být zkoumání útulnosti a také co se může stát, když do privátu pronikne cizí element. Ona – majitelka bytu pracuje v agentuře pro příjemné bydlení a navštěvuje lidi, kteří pocit útulného domova ztratili. K jejímu repertoáru patří choulení na divanu, tance v pantoflích a odpočinkové orgie. Oba herci jsou samozřejmě zkušení a schopní navázat kontakt s divákem v komorním prostoru, přesto se požadavek interaktivity nepodařilo naplnit. Diváci byli zpočátku rozpačití, ale vstřícní a nechali se ochotně označit barevnými náramky a vodit po bytě podle potřeby herců. Produkce však většinou působila dojmem, že to pravé dovádění a překvapení teprve přijde, ale nepřišlo, i když Christine Rollarová vystřihla v ložnici úchvatné skoky do postele a Christian zase půvabnou rytmizovanou etudu se žaluziemi, jejich dálkovým ovladačem a holicím strojkem. Publikum na vesměs krotký humor reagovalo konvenčně, kam se kdo postavil či posadil, tam také zůstal a civěl, jen jednou se herec coby pes přitulil k majitelce bytu a ta jej podrbala za ušima. V Německu je prý zvykem zvát si tuto inscenaci pro romantický večer ve dvou či jako vrchol party s přáteli. Živí herci tak mohou přímo doma nahradit televizi, což je jistě pravda a za všech okolností, ale tu dnes může nahradit úplně vše, možná i meditace doprovázená pohledem do zdi.
