Rakovina z vás udělala zpěvačku s velkým příběhem, což se nejspíš vnímá jinak než prostě zpěvačka.
Možná máte pravdu, že můj příběh může umocňovat vnímání posluchače. Nevím. Ale já jsem měla a mám sklon k melancholii i bez nemoci, vždycky jsem si dala záležet na skvělých textech, ale nejsem v nich nijak veselá nebo rozverná. S příběhem své nemoci, kterou mám za sebou, ale nejen s tou mojí. Potkává mě jeden za druhým.
Od toby, co jste se s nemocí vypořádala, uběhly tři roky…
… a v nich další a další průšvihy. Samá rakovina. Umírala mi moje kamarádka a manažerka Dana Skalová, zemřela na rakovinu prsu. To nestačilo. Po ní moje kámoška Lucka Věrčáková. Jednou mi volá – to už jsem to měla za sebou, začal mi růst ježek –, že má rakovinu děložního čípku. Bezvadná talentovaná grafička, mladá a s desetiletou dcerou. Denně jsme si telefonovaly, lepšilo se to, a pak se ta svině rakovina rozjela. Lucka věděla, že zemře, všichni to věděli, jenom já jsem se s tím nemohla smířit. Umírala doma. Pak už ani nemluvila, jen psala maily. Poslední byl: „Přijďte holky, přijďte se šampáněm, cigárama a dáme chlebíčky…“ To byl poslední fór, už nemohla ani jíst, ani pít. Do posledních dnů byla vtipná, už chtěla i umřít. Telefonovala jsem s ní jednou strašně dlouho z auta před domem. Říkala mi: „Ančo,“ měla jsem to od ní moc ráda, že prý se ráno podívala do zrcadla: „A zase nic, hovno, vidím ty oči, zas je v nich ta jiskra.“ Chtěla umřít, ale oči jí pořád svítily. Když jsem za ní přišla se zmrzlinou, nedivila jsem se. Nakonec mi říká: „Doufám, že tam, kam jdu, aspoň nebude ten blbej ČEZ.“ Pořád měla problémy s placením složenek jako každej. Lucka nebyla poslední…
Kdo další?
Babička. I s ní jsem chodila po nemocnicích a ústavech. Byla na tom bledě, zlomila si krček ve dvaadevadesáti, několik měsíců po nemocnicích… Měla jen mě, byla jsem s ní pořád. Jednou jsem chtěla zrušit koncert, ale Tomášova maminka (Tomáš Vartecký, partner) mi říká: „Nic neruš, babička by si to nepřála.“ Tak jsem ho v sobotu odzpívala, v neděli jsem za ní jela, babička na mě čekala, vzala jsem jí za ruku. „Babi, už jsem tady, už se od tebe nehnu,“ říkám jí do ucha. Za pět minut zemřela. Ruku v ruce.
To jsou strašný příběhy.
Ty nejhorší mě čekaly. Rakovinu dostala Tomášova máma. Moje největší kamarádka, moje druhá máma, úžasná ženská. Zlatá holka. Nádor na ledvině, přišla o ni, peklo. Dozvěděla jsem se jako první, že umírá, nevěřila jsem tomu, zařizovala ty nejlepší lékaře, pořád jsem si říkala: „To dokážu, já ji zachráním život.“ Pak mi paní onkoložka řekla, že má pár měsíců života před sebou. Brzy nemohla chodit, mluvit, téměř nás nepoznávala, a najednou se stal zázrak – máma se zvedla z postele a žila. Tomáš má úžasnou rodinu, všichni jsme u ní pořád byli, děti, manžel, vnoučata – to, co jsem zažila s nimi, bych přála každýmu. Krásná rodina. A díky těm všem se dostala na nohy, začala mluvit, vozili jsme ji na chalupu a dva měsíce jsme s ní strávili iluzi. Pak zemřela. Za pár dnů jsem vyjela na akustické turné. To bylo tak strašný, nic horšího mě nemůže potkat.
Horší než vlastní nemoc?
Mnohem. Zvládla jsem ten mámin odchod v nějakém deliriu, celý podzim, kdy mi začalo turné s Akustickými koncerty. A ty koncerty byly tak nečekaně úspěšný, vyprodaný, krásná energie. Užívala jsem si to nějak napůl, bylo mi to líto. Řekla jsem si tedy, že si je zopakujeme letos na jaře, až snad opadne ten stesk po Tomášově mámě, abych si to užila v lepší kondici, náladě. A onemocněl můj táta. Poslední člověk mé rodiny.
Celý rozhovor s Annou K o tom, jak před dvaceti lety začínala se svou kapelou, a o tom, jak se vystupování na rockových festivalech vyměnila za komorní koncerty, si přečtete v magazínu Pátek LN, který vychází 2. května.
V magazínu LN také najdete:
|
