Bangladéšský farmář Dulal Hossain strávil ve frontě na naftu tři dny. Ve čtyřicetistupňovém vedru se u čerpací stanice tísnily stovky lidí, kteří se mezi sebou hádali, a zasahovat musela i policie. Když se na něj konečně dostalo, odvezl si několik litrů paliva v kanystru zavěšeném na řídítkách kola. Někteří ale takové štěstí neměli, píše server The New York Times.
Naftu potřeboval Dulal Hossain pro čerpadlo, které přivádělo podzemní vodu na jeho rýžová pole. Během sucha proto šest týdnů jezdil mezi čerpací stanicí a polem a snažil se sehnat dostatek paliva. Kvůli dlouhým frontám a omezeným dodávkám však nemohl zavlažovat tak často, jak bylo potřeba, a rýže začala žloutnout a usychat.
Při sklizni získal Hossain jen čtvrtinu obvyklého množství rýže. Úroda sice stačila pro jeho rodinu, nic mu ale nezbylo na prodej, a přišel tak o důležitý zdroj příjmů. Musel omezit nákup masa a ryb a na osivo zeleniny pro další sezonu si půjčil. „Místo abych se měl lépe, jsem na tom čím dál hůř,“ popsal Hossain svou situaci pro The New York Times.
Nafta mizí během několika hodin
Bangladéš dováží více než 80 procent spotřebované nafty, především ze Singapuru a Malajsie. Tamní rafinerie jsou ale závislé na ropě z Blízkého východu, takže po zastavení dopravy přes Hormuzský průliv začaly dodávky váznout. Země zároveň bojuje s nedostatkem elektřiny. Vláda proto přednostně zásobuje velká města, zatímco venkov čelí častým výpadkům a levnější veřejné zavlažovací systémy zdaleka nepokrývají všechna pole.
Právě v oblasti kolem města Rádžašáhí na západě Bangladéše, kde Dulal Hossain pěstuje rýži, funguje mimo státní síť asi 29 tisíc čerpadel na naftu. Když k čerpací stanici dorazí cisterna, zásoby bývají během dvou hodin pryč. Někteří obchodníci navíc palivo skupují a prodávají ho o 40 až 50 procent dráž, takže stanice omezují odběr na množství, které farmářům vystačí sotva na jeden či dva dny.
Zavlažování v minulosti výrazně zlepšilo život bangladéšských farmářů. Hossainova rodina dříve sklízela rýži jen jednou ročně a při slabých deštích někdy jedla pouze jednou denně. Po vybudování zavlažovací sítě se však výnosy zvýšily až čtyřnásobně a rodiny si mohly dovolit pěstovat více plodin.
Současná krize ale část tohoto pokroku ničí. Farmáři si půjčují na naftu, hnojiva i osivo, jenže kvůli slabé úrodě nemají z čeho splácet. Hossainův soused Nazrul Islam si poprvé v životě půjčil 50 tisíc taka, zhruba devět tisíc korun, a obává se, že výdělek z juty nepokryje palivo pro další rýžovou sezonu. „Nevím nic o zemích, které spolu bojují. Jsou ode mě daleko. Proč kvůli nim celou noc nespím strachy?“ řekl.
Hrozí další zdražování
Data ukazují, že zavlažovaná je zhruba čtvrtina světové zemědělské půdy, právě na ní se ale vypěstuje asi 40 procent všech potravin. V řadě zemí přitom vodu na pole stále čerpají zařízení poháněná naftou. Na Filipínách, ve Vietnamu, v Indonésii, Myanmaru, Nigérii nebo Etiopii jde téměř o všechna čerpadla, v Bangladéši o zhruba 83 procent.
„Nafta je stále životně důležitá. Nemůžete ji přestat používat ze dne na den, aniž byste ohrozili potravinovou bezpečnost,“ uvedl ekonom Sattar Mandal z Bangladéšské zemědělské univerzity.
Elektrická nebo solární čerpadla by sice závislost na palivu snížila, pro chudé farmáře jsou ale často příliš drahá. Ekonomové každopádně varují, že pokud krize potrvá, někteří farmáři už do další úrody nezainvestují. Nedostatek nafty by se tak mohl proměnit v nedostatek potravin a další růst cen, uzavírá The New York Times.
