Na highgatském hřbitově v Londýně se onu březnovou sobotu roku 1883 sešla jen hrstka lidí. Vousatý muž stojící nad otevřeným hrobem přesto neváhal svou smuteční promluvu zakončit větou: „Jeho jméno a jeho dílo přetrvají staletí.“
Byla to prorocká slova. Řečníkem nebyl nikdo jiný než Bedřich Engels, v rakvi pak spočívalo tělo jeho dlouholetého přítele a spolupracovníka Karla Marxe.
Odkaz německého filozofa, ekonoma a politického teoretika skutečně přečkal dodnes. Jeho myšlenky a život byly ale v uplynulých dobách překryty takovým nánosem interpretací a dezinterpretací, že jejich obraz přežil často ve zkarikované podobě.
Muž plný protikladů
Jeho jméno zná každý, něco bližšího o něm ale neví takřka nikdo.
Karel Marx byl především mužem mnoha paradoxů. Pocházel z obou stran z tradičních židovských rodin, děd a strýc působili v rodném Trevíru jako rabíni a jeho otec jako první v rodině získal sekulární vzdělání. Za svůj původ se však celý život styděl a snažil se na něj neupozorňovat.
Náhrobek Karla Marxe na londýnském hřbitově Highgate.
Kritik stávajícího společenského systému se v roce 1843 oženil s členkou pruské aristokracie Jeny von Westphalen, se kterou měl sedm dětí. Nejbližším přítelem a pokračovatelem se mu pak stal dědic textilního impéria Engels, který Marxovu rodinu vydržoval a po letech finančních obtíží mu nakonec zařídil i rentu, jež jej řadila mezi dvě procenta nejbohatších v Anglii té doby.
Přestože se Marx v podstatě celý život věnoval studiu dělnické třídy, se skutečnými dělníky z masa a kostí vlastně vůbec nepřicházel do styku, a dokonce při bádání nad jejich postavením ve společnosti nevycházel ani z nějakého detailního sociologického studia. Své informace čerpal výhradně v čítárně Britského muzea.
Karel Marx opět žije. Svět se inspiruje jeho Kapitálem |
Jakkoli byl ve svém díle sveřepým kritikem buržoazní společnosti, ve skutečnosti jej dle historika Jonathana Sperbera, autora čtyři roky starého životopisu Karl Marx: A Nineteenth-Century Life, formovaly typicky buržoazní ideály, jako je třeba schopnost zabezpečit svou rodinu a být finančně nezávislý.
I v dobách největší bídy se snažil svým dcerám zajistit lekce hudby, francouzštiny a italštiny a trpěl, když se mu tyto cíle nedařilo plnit.
Přestože je pokládán za jednoho z duchovních otců komunismu, málo se ví, že ještě šest let před sepsáním Komunistického manifestu, který vyšel roku 1848, navrhoval, aby na případné pokusy zavést komunismus reagovala armáda střelbou z děl.
Muž zahleděný do minulosti
Lepšímu pochopení jeho života a díla možná dlouho bránilo i to, že byl vnímán jako muž budoucnosti, s nohama ve století devatenáctém, hlavou ale ve stoletích příštích.
Teprve moderní badatelé odhalují jinou podobu Karla Marxe. Nikoli vizionář nahlížející do budoucnosti, ale člověk pevně ideově zakotvený v 19. století.
Podle jeho životopisce Sperbera by měl být Marx chápán jako osoba minulé historické epochy. Věku francouzské revoluce, Hegelovy filozofie, ze které vycházel, raných let industrializace a zní vycházející politické ekonomie. Stěžejní dílo Kapitál, jež poprvé vyšlo 14 .srpna roku 1867, Marx psal v polovině 19. století v londýnské emigraci obklopen stále se rodícím a proměňujícím britským liberálním kapitalismem s řadou neduhů.
Velkým neštěstím jak pro Marxe, tak pro jeho učení byl fakt, že – jak už to u velkých myslitelů bývá – v určitý moment ztratil vládu nad svým dílem. Po jeho smrti, následkem vleklých chorob zhoršovaných špatným životním stylem se zálibou v tabáku a alkoholu, se redakce druhé a třetí části Kapitálu ujal právě Engels. Dodnes se historici přou, jak moc proměnil jeho vyznění.
Již za života ale mohl Marx útrpně sledovat, jak jej chápou, dezinterpretují a pokřivují jeho vyznavači. Není divu, že na sklonku života prohlásil: „Jestli je něco jisté, tak že já nejsem marxista.“
